Thomas Bo Larsen: Zlej kluk z betonovýho ghetta

11. leden 2013
02805222.jpeg

První věc, která vás při setkání s dánským hercem Thomasem Bo Larsenem (1963) napadne, je: ten chlap je prvotřídní pošuk.

Vyzáblý, věčně rozesmátý, neposedný, s tmavými brýlemi na očích a elektronickou cigaretou, ze které stoupá štiplavá vonná esence, stále v ruce. Všechno, co v jeho biografii vypadá jako skandinávský sociální fantas, rázem pochopíte. Chlap z úplné spodiny, který se z betonové periferie vypracoval na prvotřídního dramatického herce, jenž má za sebou spolupráci s téměř všemi výraznými osobnostmi „mladé“ progresivní dánské generace filmařů. I když se při rozhovoru zdá, že se mu často rozkutálejí myšlenky jako mnoha excentrikům, jedno je jasné. Zlý kluk dánské kinematografie vášnivě miluje film a kolem filmu se točí celý jeho život. Zejména kolem filmů režiséra Thomase Vinterberga.

V jeho ceněném dramatu Hon si zahrál vedlejší roli zoufalého otce, který je rozpolcený mezi křehkou náklonností a čistou nenávistí. Způsob, jakým se vyrovná hlavní hvězdě snímku, severské továrně na charisma Madsi Mikkelsenovi, je fascinujícím spojením jemného detailu a frenetické energie. Kde se Thomas Bo Larsen zrodil jako osobnost, kde čerpal inspiraci a kde se bere ve šťastných Dánech temnota, jsme řešili v horkém létě, na loňském karlovarském filmovém festivalu, pár hodin před tím, než dánský herec osobně uvedl českou předpremiéru Honu. A vzhledem k tomu, že právě teď vstupuje Vinterbergovo drama do širší distribuce, přichází čas na malé zimní zahřátí skandinávským temperamentem nenapravitelného filmového recidivisty. Snad prominete i tu dávku nespisovnosti. Thomas Bo Larsen je prostě všechno, jen ne knižní hrdina.

Vyrůstal jste na sociální periferii. Jak vlastně došlo k tomu, že jste se nakonec stal hercem?
To je dost srandovní příběh. Narodil jsem se v betonovým ghettu. Motorkáři, Pekelný andělé, však víte. Byl jsem hodně mizernej ve škole. Vyhodili mě, když mi bylo čtrnáct. Stal se ze mě žebrák, pak jsem se živil jako nevyučenej truhlář, byl jsem v armádě, prostě jsem dělal hodně věcí. Vždycky jsem byl hodně nepřizpůsobivej. Odevšad mě vyhazovali. Jsem trochu pošuk, myslím. Pak jsem ale potkal holku, začal s ní chodit a ona mi říkala: můžeš jít do školy a stát se hercem. Věděl jsem, že má pravdu. Ale byl tu problém. Žil jsem do tý doby v mužským světě. A najednou jsem se ocitl v prostředí, který bylo hodně zženštilý. Byl to kulturní šok. Chtěli, abych baletil, hrál na piáno. Povídám jim: jděte do háje, já chci dělat drama. Málem mě zas vyrazili. Jenže já drama miluju, je to jediný, co umím, můj koníček. Když jsem vychodil školu, neměl jsem zase do čeho píchnout… blázen, no. Napsal jsem ale malou divadelní hru. Hrál jsem v tom jen s jednou holkou. Bylo to dost drsný. Klátil jsem ji přímo na jevišti. Bil jsem ji, ona bila mě. Natáhla mi při tom takovou, že jsem omdlel a vzbudil jsem se, až když bylo publikum pryč. A tý noci jsem poprvé potkal Thomase Vinterberga.

02805221.jpeg

Přišel se na tu hru podívat. Studoval dánskou filmovou školu a zrovna měl točit absolventský film. Tak jsme ho nakonec udělali spolu. Jmenoval se Poslední kolo (Sidste omgang, 1993), trval třicet minut. Měl ohromnej úspěch, dostali jsme za něj studentskýho Oscara a osm cen po celým světě. Byly jsme tehdy ještě vlastně děti. Bylo to úžasný, stali se z nás přátelé. Dodnes je to můj nejlepší kámoš. A víte co? Objeli jsme od tý doby hodně prestižních festivalů. Dvakrát v Cannes, byli jsme i v Americe. Ale když si vzpomenu, jak jsme tehdy udělali na filmový škole náš první film, na ten krásnej pocit, že děláte něco dobrýho a že je to poprvý, tak to už se pak nikdy neopakovalo. Natočili jsme spolu třeba Rodinnou oslavu (Festen, 1998), která měla ohromnej úspěch. A já si říkám – proč sakra nejsem tak šťastnej jako tehdy, poprvé? Teď jsme natočili Hon a lidem se zase líbí. Asi to zní trochu arogantně, ale my s Thomasem milujeme natáčení filmů. Škoda že tu dneska není, ale zrovna se mu narodila dcera, před týdnem.

To je samozřejmě důležitější než festivaly. Každopádně když se podíváme na vaše role, zdá se, že vám vaše mládí na periferii dost pomohlo. Hrajete často narkomany, alkoholiky, vyvrhele. Je snazší se do toho vcítit, když víte, jak to na okraji chodí?
Jo, to určitě. Můj první celovečerní film se točil ve Švédsku a jmenuje se Zlá krev (Ondt blod, 1996). Hrál jsem chlapa, co seděl v kriminále, je to mentálně narušenej, zkrátka bláznivej parchant. Je na ostrově s policajtem, kterej se ho snaží napravit. Ale on ho chce zabít, protože nesnáší policajty. Když jsem vyrůstal v betonovým ghettu, policajty jsme nenáviděli. Dělali jsme hodně špatnejch věcí. Hodně rvaček. Kouřil jsem spoustu trávy, až mi z toho nakonec začalo hrabat. Tak jsem z toho života vycouval. A šest let jsem se tam nevrátil, studoval jsem, pak hrál. Ale teď jsem zase zpátky. Mezi svejma. Znám ty lidi od svých tří let. Máme svůj zvláštní jazyk. A jeden pro druhýho jsme ochotný zemřít. Na začátku nás bylo třicet. Šest lidí od tý doby zemřelo. Motorky, fet, tyhle věci, rozumíte. Ale držíme při sobě. Když jsem v roce 1991 vylezl ze školy, všichni kolem mě byli vzdělaný, protože chodili na gymnázia a tak. Já ne. Byl jsem truhlář bez výučního listu, voják. Byl jsem prostě novej zlej kluk dánskýho filmu. Dostal jsem spoustu rolí, který z toho vycházely. Protože jsem to znal. Viděl jsem to celej život. Lidi totálně v háji, feťáky a tak. Prostě jsem to napodoboval.

02805224.jpeg

Hrál jste taky v jednom z nejlepších filmových projektů všech dob, alespoň podle nás, Království Larse von Triera. Pamatujete si ještě, jaká byla práce s von Trierem uprostřed 90. let?
Byla to televizní série a já v ní hrál řidiče. Byla to sranda, protože nemocnice, kde se to natáčelo (Righospitalet v Kodani), je fakt strašidelná. Má obrovský podzemí. Ty duchy tam člověk vážně cítí. A to je na tom filmu prostě vidět, protože se natáčel právě na týhle lokaci. A Lars je samozřejmě skvělej režisér.

Vy jste natáčel s velkými dánskými režiséry: Trierem, Nicolasem Windingem Refnem, Andersem Thomasem Jensenem… Dá se nějak srovnat, jak se vám s nimi spolupracovalo a jak se pracuje s Thomasem Vinterbergem?
Ano i ne. Vážně se to těžko srovnává, protože každej člověk je jinej. Třeba u Refna jsem hrál feťáka ve filmu Dealer (Pusher, 1996). A nechci se nikoho z těch lidí dotknout, ale oni jsou smrtelně vážný. Ale Thomas Vinterberg pracuje úplně jinak. Každej den přijde ve skvělý náladě, šťastnej. Všechny zdraví. Už když jsme s Thomasem tehdy připravovali Poslední kolo, to už je 20 let, sedávali jsme v odporným kodaňským baru Rio Bravo. Chodíme tam dodnes. Pijeme šnaps a píšeme. Je to naše zvláštní místečko. Vždycky mluvíme o tom, že celej štáb musí držet pohromadě. Osvětlovači, herci, všichni… obvykle se tyhle skupiny separujou. Ale my musíme bejt jedna velká rodina, když natáčíme.

Thomas možná může působit na ostatní herce naivně, jak se pořád raduje. Ale ve skutečnosti naivní není. Má to pod kontrolou a dost si to bere. Přesně ví, jestli zrovna udělal dobrej nebo špatnej záběr. Když je špatnej, tak padne do deprese, pořádný. Opakuje ho pořád dokola, dokud se záběr nepovede. Pak najednou zařve: Jo! A začne pobíhat po place. Někdy běhá deset minut. Proto je skvělý točit s Thomasem Vinterbergem. Je to hra. Hrajeme si jako malý děti.

Vy jste s Thomasem Vinterbergem spolupracoval i v jeho „excentrickém americkém“ období (Za všechno může láska, 2003). Jaké to je pracovat tam ve srovnání s prací na vážném komorním dramatu typu Honu?
Když přijedete do Ameriky, tak tam se na setu motá klidně tři sta, čtyři sta lidí. V Dánsku je nás kolem padesáti, šedesáti. Takže v Americe musíte mluvit s asistentem támhle, s dalším asistentem támhle a pak ještě s dalším asistentem… Jenže Thomas má rád výzvy. Začal točit s malým rozpočtem filmy jako Rodinná oslava. Pak chtěl zkusit větší projekty, náročnější. Ale je jedno, jestli točíte draho nebo lacino, s malým nebo velkým štábem, hlavní věc je, aby to pořád byla hra. To je naše filozofie. Musí nás to bavit. A když to baví nás, bude to bavit i ostatní, bude to dobrej film. Ale musíte mít i kliku. My ji měli, když jsme do Honu vybírali dětskou herečku (Annika Wedderkopp). Je jí sedm. A normálně na nás s Madsem Mikkelsenem vystrčila prostředníček. Představte si to. My jsme natočili asi 45 filmů dohromady a pak sedmiletá holka udělá tohle. Je neuvěřitelná. Všechny záběry dávala na poprvé. Ona je tam vlastně jako záporná postava. Sladká a krásná. Ale záporná.

Poslední otázka. Říkáte, že jste s Thomasem Vinterbergem šťastní a spokojení lidé. A skutečně tak vypadáte. Přesto, co vás táhne k těm temným tématům? Proč je vlastně dánská kinematografie tak posedlá periferií, sociálními problémy, špatnými rodinnými vztahy?
Víte, já hodně cestuju. Každou zimu. Narodil jsem se ve špatný zemi. Měl jsem se narodit v Brazílii, myslím. V Dánsku je strašný to, že se celá rodina setkává vlastně jenom o Vánocích. Na jihu je normální starat se o celou rodinu, i starý lidi. V Dánsku je posíláme do domovů důchodců. To se mi nelíbí. U nás máme navíc hroznej zákon chování, kterýmu se říká zákon Jante. Spočívá v tom, že se skandinávská komunita chová špatně k úspěšným jedincům. Nemysli si, že jsi něco extra, říká ten zákon. Podívejte se do Ameriky, tam je to naopak. Tam je jedinec všechno. Nejdůležitější ale nakonec stejně není to téma. My herci můžeme hrát skvěle. Nejvíc stejně záleží na příběhu. Příběh je všechno. Když je příběh špatnej, můžeš hrát jako o život a bude to k ničemu. Když je ale kvalitní scénář, dělá to i kvalitní herce.

02805223.jpeg

To vysvětluje třeba Rodinnou oslavu, jeden z nejlepších filmů 90. let…
Přesně. Točili jsme ji o letních prázdninách. Byli jsme parta kámošů a říkáme si: hele, co takhle ze srandy natočit film? Stál jenom 5 milionů dánských korun.

Existoval k ní vůbec scénář? Nebo jste částečně improvizovali?
Bylo to Dogma 95. Žádný světla, nic. Bylo to jako hrát divadlo. Velká herecká svoboda. Lars von Trier a Thomas Vinterberg určovali pravidla. Zároveň chtěli provokovat americký filmaře s tou jejich obrovskou výpravou a rozpočtem. Oni neměli skoro nic, jenom kameru. A ukázali, že hlavní je silnej příběh, bez toho to nejde. Můžete mít peněz, kolik chcete, ale bez dobrýho scénáře jsou vám prostě k ničemu.