Thor přešlapuje v pološeru
Marvel Studios momentálně „vlastní“ zřejmě největší superhrdinský kapitál, což však divácky nutně neznamená i největší možné vzrušení.
Sestavě úžasných mužů a žen v kostýmech velí komerčně i osobnostně nejsilnější Iron Man, který se jako jeden z mála dokázal úspěšně odpoutat od schematismu a hry v mantinelech bezpečných očekávání. Finále „jeho trilogie“ bylo vtipné, provokativní a do značné míry soustředěné na intimní témata. Právě jistá míra lehkonohé niternosti a ambivalence marvelovskému univerzu schází, byť jednotlivé filmy tento nedostatek stále výrazněji ironicky reflektují.
Thor, podobně jako Kapitán Amerika (budeme se v zájmu integrity tohoto tvrzení tvářit, že jsme neviděli zajímavý teaser na chystanou dvojku), představuje prototyp výsostně ikonického hrdiny, u něhož se jakákoli duševní rozeklanost hledá jen těžko. Nordický bůh hromu, nadaný ohromující silou a arogancí, je v prvním sólovém filmu do značné míry kompenzoval spojením dobrého pohádkového divadla s komorní pozemskou akční komedií. Kenneth Brannagh mu vtiskl dramatickou důstojnost říznutou lehkým britským sarkasmem a výsledek byl svěží, byť nikterak monumentální a převratný.
Pokračování plní všechny nároky kladené na modelový sequel superhrdinského filmu – větší, bombastičtější, osudovější, ale také odvozenější a vytěženější. Popravdě, při pohledu na zápletku se vkrádá hořký pocit, že schéma „z hlubin všehomíra se vynoří odpudivá temná bytost, která chce zničit kosmos a v rukávu má super-zbraň“ už se poněkud přežil.
Obzvlášť, když ona bytost je spíše odpudivě necharismatická, nepůvodní a naprosto nezajímavá. Temný elf Malekith funguje jako maskovaná továrna na fráze a z malíčku vycucané motivace, která hrdinu vyzývá jen k tomu, aby se choval stále stejně a řešil podobná dilemata jako v prvním díle.
Právě doříkávání motivů nastolených prvním Thorem či týmovkou Avengers představuje nejživotnější komponentu Temného světa, ať už jde o výbušný vztah protagonisty s proradným bratrem Lokim či roztomile uhozenou nudistickou eskapádu profesora Selviga. Příliš nového do mytologie Thora však film nepřidává. Žádné nové vzrušující postavy, jen několik prvků temného fantasy, které lehce oživují kulisový Asgard a ostatní „mimozemské světy“.
Naděje, že tvůrčí tým úspěšného seriálu Hra o trůny (režisér Alan Taylor, kameraman Kramer Morgenthau) přinese do blockbusteru nový pohled, neotřelé vypravěčství či větší hloubku, se nijak nenaplňují. Thor: Temný svět je řemeslně slušný, o něco civilnější než předchůdce, ale moment překvapení mu schází. Opírá se tedy o dobře známé pilíře – fotogenické nordické síně, muskulaturu a charisma Chrise Hemsworthe, humorné narážky na ostatní linie marvelovského světa, občasnou žánrovou nadsázku, burácivé destruktivní finále…
Thor se nedokáže vymě(A)nit z pozice volitelného mezistupně, po němž máme vystoupat k další kýžené "týmovce". Ta jistě nabídne ještě větší škálu destrukce a oslnivé superhrdinské defilé… jenže pochyba, zda by právě jednotlivé dílky skládanky neměly sloužit jen jako jednohubky dočasně zahánějící hlad, ale jako prostor pro experimenty, inovace a překvapení, zůstává.
Takový Shane Black se ve třetím Iron Manovi nového světla nebál. Taylorův Thor přešlapuje v bezpečném pološeru.
Hodnocení: 65%
Thor: Temný svět (Thor: The Dark World)
Alan Taylor, USA, 2013, 111 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.