Tichý společník, co ťa provázá jak anděl

4. březen 2015
00943443.png

Pavel Göbl letos získal za svoji prvotinu Tichý společník Magnesii Literu pro objev roku. Jaká je tato útlá novela, která měla být původně filmovým scénářem? Jak se vydařil její přerod do literárního formátu, to vám ve své recenzi řekne Karolína Demelová.

Zvláštní mix moravského nářečí a slovenštiny používaný v dialozích a čistý vypravěčský styl chytne čtenáře na první stránce za ruku, provede ho blíže neurčenou moravskou vesničkou plnou svébytných obyvatel a po necelých dvou stech stranách se čtenáři bude zdát, že mu právě skončila skvělá neplánovaná dovolená, ze které se mu nechce vracet zpátky do města.

Nejvýraznější postavou knihy Tichý společník je Mira Malina, který je něčím mezi obecním bláznem a filozofem. Ztroskotanec Mira je téměř bezdomovec, který občas vypomůže v lese nebo vykope hrob, aby měl za co pít. Nejvíc ale pracuje pusou: prochází obcí a s každým se na chvíli zastaví, tu utrousí životní moudro, tu jadrně zanalyzuje situaci a případně navrhne značně netradiční řešení. Vrcholem jeho "zlepšováků" je návrh pohřbívat nebožtíky "nastojato", čímž by se vyřešil nedostatek místa na hřbitově. Středem Mirovy oběžné dráhy je místní hospoda, kde se i několikrát denně zastaví, aby ujistil místní, že zadanou práci co nevidět dodělá a aby oslnil agroturisty, kteří se přijeli nadýchat čerstvého vzduchu a pobavit se moravským svérázem.

POSLECHNĚTE SI TAKÉ: Rozhovor s Pavlem Göblem v pořadu Liberatura Rozhovor s Pavlem Göblem v pořadu Liberatura

Dalším lůzrem, i když zcela jiného rázu, je Lenka, která se po rozvodu vrátila zpátky na vesnici ke svému otci. Otce tak kromě astmatu trápí i Lenčin nevydařený život a jeho poslední myšlenky se upínají k přehradě, která zatopila jeho starý dům a spolu s ním i bednu ukrývající letitý poklad.

K titulu ztroskotanec nadějně míří i malá Helenka, která s beruškami ve vlasech a s cigaretou v ruce pozorně naslouchá Mirovým výkladům a občas přespí na autobusové zastávce nebo v márnici, protože si její matka přivedla domů společnost.

Mira odkloní flašku od světla a podá ji Helence, aby se napila: "Víš, maličká, já si myslím, že to požehnání, to je vlastně taký... tichý společník, co ťa provázá jak anděl," a zahledí se na ni, jak se nakládní, jak otevírá ústa, aby se napila, a nijak přitom nerozumí tomu, co právě řekl. Vidí svět kolem sebe. Modrozelenou tmu. Zpomalený čas. Helenka teprve mírně obnažila zuby a položila jazyk na spodní patro, dotkla se skleněným hrdlem bílých zubů, ještě jí do úst nestekla ani kapka. Mira má pocit, že požehnání už dávno minulo tento svět. A znovu ho napadne, že je to tím, že málokdo přesáhne svůj život dál než k vlastní závěti. Namísto toho sleduje, jak Helence stéká zapomenutá a zase nalezená slivovice ze dna přehrady po jazyku do krku a dál. Helenka konečně polkne a podá flašku Mirovi: "Dobrá!" Mira si flašku vezme a s věcností, která tomuto světu sluší víc než požehnání, se Helenky zeptá: "A co ty... že sa eště túláš po venku, tak pozdě v noci?" "Idu do márnice," odpoví ona.

Na celé knize je nejzajímavější sám příběh - což není výtka, ale velké plus. Styl Pavla Göbla je průzračný až k neviditelnosti vypravěče, bez zbytečných kudrlinek nebo postmodernistických her s liniemi vyprávění či intertextuálními odkazy. Pavel Göbl vsadil na poutavý děj, nevšední a přesvědčivě vykreslené postavy a moravský dialekt, který dodává textu jadrnou živost.

Další články autora