„Transgas je jenom jeden,“ říká Klub Za starou Prahu. Majitel tvrdí, že nikomu chybět nebude
Klub Za starou Prahu se odmítl spokojit s vyjádřením Ministerstva kultury, které soubor masivních staveb na Vinohradské třídě neprohlásilo památkou a uvolnilo tak cestu jeho dnešnímu majiteli. Developerská skupina HB Reavis chce budovy zbourat. Odborníci z Klubu dlouhodobě upozorňují na to, že se v České republice demolují cenné stavby vzniklé za minulého režimu. Jejich brutalistní rysy veřejnost často nesprávně považuje za produkt normalizačního uvažování, přestože ikony brutalismu stojí i v Londýně nebo Bostonu.
Klub Za starou Prahu vyzývá ministerstvo k přezkumu rozhodnutí, jeho členové jsou odhodláni podat také nový návrh na zpamátnění. „Nemáme ve městě jinou podobnou budovu. Z příkladů experimentálního technicistního brutalismu zbývá v Praze už jenom Transgas,“ upozorňuje historik architektury Richard Biegel z Klubu. „Telefonní ústředna v Dejvicích od stejného týmu je taky zajímavá, ale ta je před demolicí, v tuhle chvíli ji rozebírají zevnitř.“
Kádrovat urbanismus 70. let
Ne každá památka svůj status získá hned napoprvé. „Koneckonců, také obchodní dům Kotva už byl jednou navržen a teď je navrhován znovu. Precedenty by tu byly,“ říká Richard Biegel, podle kterého tentokrát Ministerstvo kultury udělalo chybné rozhodnutí. „Hlavní argument ministerstva je, že budova urbanisticky nezapadá do svého okolí, tedy že urbanistický nesoulad je víc než kvality budovy. Těmi se to rozhodnutí vůbec nezabývá, vůbec neříká, jaká ta stavba je v kontextu dobové architektury. Neuvádí, že takových podobných budov máme třeba ještě deset, což také nemáme,“ vysvětluje Biegel. Podle Klubu Za starou Prahu ministerstvo nepracovalo s odbornou literaturou a jeho posudek nezohlednil všechny skutečnosti uvedené v návrhu na prohlášení budovy památkou.
„Největší paradox je, že přístup ministerstva je naprosto ahistorický, památková zóna Vinohrady byla vyhlášena už v době, kdy tam ta budova už stála, takže to, s dovolením, vyhlásili i s ní. Kádrovat dnes urbanismus 60. a 70. let je absurdní. Dívat se na tuto budovu prizmatem postmoderny, která obnovila blokové město, je zavádějící, neodborný přístup. Nemůžete vyčítat stavbě z roku 1970, že nedodržuje bloky z roku 1880, máte se podívat na to, jak se vyrovnala s tím, že vstupuje do složitého prostředí.“ Podle Biegela se někdejší sídlo Ústředního dispečinku tranzitního plynovodu, Federálního ministerstva paliv a energetiky a Světové odborové federace vyrovnalo s umístěním nad tunely metra a železnice pozoruhodně. „Jizva tam už byla, bořil se tam dům kvůli ražbě tunelu, budova ji naopak zacelila. Jednotlivé solitérní budovy vytvářejí kolem sebe vlastní městské prostory, jsou propojeny průchozími terasami, hmotově ten blok dokomponovávají.“
Pozitivní emoce
„Ta budova nikdy nebudila pozitivní emoce,“ říká v debatě na ČRo Plus výkonný ředitel HB Reavis pro Českou republiku Petr Herman. „Slovo brutalismus je asi správné slovo, protože tam byl naprosto brutálně vybouraný vinohradský blok a do něj bylo postaveno něco, co nekorespondovalo se svým okolím. Budova byla mimořádně poplatná době svého vzniku, proto taky v 90. letech prošla rekonstrukcí. Nikdy to nebyl městotvorný prvek, možná, že za socialismu se jako městotvorné chápalo to, co lidem bránilo, aby se setkávali, ale dnes by to přece jen mělo být o tom, že lidé mají být v ulicích, na nějakých náměstíčkách.“ Podle Hermana dnes kolemjdoucí neláká se komplexem budov Transgasu procházet. HB Reavis chce na místě postavit dům s veřejným prostranstvím od architektonického studia Jakub Cigler Architekti, které navrhlo multifunkční objekty Quadrio (na Národní třídě) nebo Florentinum (u Florence).
„S hodně velkou pokorou jsme se s architekty bavili o tom, jak doplnit ten tradiční blok, aby žil nejenom s ulicemi na jeho perimetru, ale taky aby přivedl život dovnitř, chceme tam uvnitř takové patio, malé náměstíčko. Byl by to potom unikát – stáli byste kousek od magistrály, která je sama od sebe urbanistickým zločinem, ale byli byste v tichu, bez smogu a mohli byste si dát kafe a bagetu. Plánujeme také propojení z patia jak na ulici Vinohradskou, tak na Rubešovu, tedy k metru, a nově i na Římskou. Podél zdí Českého rozhlasu by se dalo uličkou dostat skrze Římskou až na náměstí Míru.“ V pořadu Českého rozhlasu Plus Hermanovi oponuje Radomíra Sedláková ze stavební fakulty ČVUT, podle které Transgas veřejnými prostory včetně náměstíčka disponuje, jsou však zdevastované neúdržbou.
„Patio tam už je. Jsou tam prostory, které nelákají, jsou nevyužívané. Dřív tam ale bývaly obchody i kavárna, byl tam důvod chodit a chodilo se tam. Hlavní je nepouštět tam auta a nenechávat tam stále otevřené kontejnery. Ale to, o čem mluvíte, už je. Jen je potřeba se k tomu vrátit nebo to vylepšit pro současný způsob užívání. Jít kolem budovy dnes vyvolává smutek, míra téměř řízené devastace je velmi silná,“ říká Sedláková, podle které budova bývalého dispečinku aspiruje svou ojedinělou nosnou konstrukcí na technickou památku.
Torzo Transgas
„Druhý argument ministerstva je, že ten dům je torzo,“ říká Richard Biegel. „Což není zvláštní, Praha je plná torz, taková Invalidovna je dokončená z jedné devítiny, taky ji asi nezboříme. Pražský hrad je přehlídka torz. Jde o princip vrstvení města, věci často zůstávají nedořečeny, málokterý záměr se prosadí důsledně,“ vysvětluje Biegel. „Transgas je přesto příkladem stavby, která je do svého prostředí vrostlá velmi dobře, pozná se to tak, že o ní moc nevíme. Byla dokonce i obestavěná, takže se dokáže sžít i se situací, na kterou nebyla připravena, podle mě je to důkaz její kvality.“ Biegel uvádí i příklady staveb, které chtěly své okolí měnit. „Existují arogantní vstupy do měst, které chtěly prostředí přebourat a dopadlo to příšerně. Třeba dispečink Na Bojišti, stavba, po které bych netesknil ani vteřinu. Transgas byl ale na rozdíl od ní výškově limitován, přistoupil na to, že kolem jsou ulice, navázal na ně vlastním systémem veřejných prostranství a teď má být potrestán za to, že byl postavěn v době, která chtěla vedle stavět obrovskou magistrálu. Považuju to za zvláštní paradox.“
Podle Petra Hermana z HB Reavis je však budovu velmi obtížné využít. „Vznikla v době, kdy pojem ekologie neexistoval, není nijak úsporná. V 70. letech úroveň stavebnictví doplácela na něco, co by se dalo nazvat socialistickým přístupem, který se úplně nesetkával s kvalitou.“ Nový majitel by v případě, že by stavba byla přece jen prohlášena památkou, nemohl realizovat žádný záměr, který by považoval za smysluplný. „Zůstala by odsouzená k pomalému ekonomickému přežívání, nalézt pro ni využití je velmi komplikované. Když máte budovu, ve které sídlil počítač, když počítač byla ještě budova a dneska je to kufřík, tak to je skutečně těžké.“
Glitche na fasádě
„Líbí se mi ty jemné detaily. To, jak je udělaná horní část pod střechou, jak jsou zpracované nosníky, a hlavně to, jak se ve fasádě odrážejí budovy naproti. Jak každá ploška odráží trochu jiný pohled, takže tam vznikají glitche, chci to zohlednit i ve své ilustraci,“ říká vizuální umělec Jan Šrámek, který právě pracuje na plakátu s budovou Trasgasu. „Rozhodl jsem se podpořit iniciativu, která se staví proti zbourání této výjimečné budovy, vytvořením plakátu. Měl by podpořit zájem o podepsání petice za její prohlášení kulturní památkou,“ vysvětluje Šrámek, který právě spolu s Janou Kořínkovou vydává ilustrovaného průvodce zaniklými, odstraněnými a odsunutými realizacemi ve veřejném prostoru z období socialismu. Kniha, ve které najdete ilustraci Hotelu Praha nebo prolézačky Sputnik, se nazývá Zvláštní okolnosti.
„Mně osobně se ten dům líbí, kloubí se v něm duch sci-fi s hi-tech přístupem. Myslím, že je součástí naší historie, měl by zůstat zachován pro další generace. Nechci, abychom se na něj dívali jen v učebnicích architektury, chci, aby tady zůstal fyzicky. I kvůli tomu, že místo něho by vznikl další příklad současné gentrifikované architektury typu Palladium, která kvalitou rozhodně nedosahuje úrovně tohoto komplexu,“ vysvětluje Šrámek.
Podnět Klubu Za starou Prahu dorazil na Památkovou inspekci Ministerstva kultury v těchto dnech. Podle tiskové mluvčí Simony Cigánkové nelze poskytnout stanovisko ministerstva do té doby, než si zaměstnanci inspekce vše prostudují a prověří. Jejich postoj by měl být známý během několika týdnů – budeme o něm informovat a příběh bývalého sídla Transgasu sledovat až do chvíle finálního rozhodnutí o budoucnosti budovy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
