Tři omluvy Filipu Topolovi

Byl pro nás stejný, rozdíl byl v tom, že byl tady. V těch začátcích, kdy jsem jeho hudbu slyšel poprvé, pro mě byl náhradník – náplast za fakt, že Kerouac neobživne. Filipu Topolovi za to patří moje první omluva – až po nějakém čase jsem si totiž uvědomil, že není podobný vůbec nikomu.

Druhou, možná ještě důležitější omluvu Topolovi dlužím za bohorovnost, se kterou jsem jeho hudbu po několika letech okouzlení opustil. V okamžiku, kdy jsem začal poslouchat hudebníky, pro které by byla Topolova hudba stejně vzdálená, jako hudba jeho oblíbenců Mozarta a Händela, pro mě jednoduše přestal existovat. Trvá nějakou dobu, než člověku dojde, že hudba prostě je, existuje ve všech svých podobách současně a nesnese zdi a hranice.

Když včera zemřel, přišlo mi nemístné komentovat jeho smrt pateticky, nutně jsem si musel říkat, že by patos nesnesl. Přišlo mi nemístné redukovat jeho tvorbu na jedinou píseň, na Žiletky – nechtěl by být autorem jediné básně a jediné melodie. Zase jsem měl pocit, že já sám vím nejlíp, jak se k jeho smrti postavit – tohle byl Topolův dar a Topolovo prokletí.

Psí vojáci|foto: Press kit

Každý si jej přivlastňoval, protože jeho hudba byla natolik intenzivní, že každý jeden z posluchačů propadal dojmu, že Topol zpívá jenom pro něho. To je moje poslední omluva – člověk, se kterým jsem před deseti lety prohodil dvě věty u piva, nebyl můj. Nebyl ani váš. Patřil jenom sám sobě.

V rozhovoru pro Respekt před třemi lety Topol řekl: „Chce to jenom sílu a ta je právě v hudbě.“ Je to nejspíš jedna z nejužitečnějších rad, kterou může člověk od někoho dostat. Topol ji sice nahlas vyslovil v rozhovoru, vlastně ji ale ani říkat nemusel: z jeho vlastní tvorby totiž tohle poselství vyzařuje tak zřetelně jako slunce, které se bojí noci a měsíc, který je smrt dne.