Událost sezóny: Drátěný virtuos Karel Malich

„No já nevim, prostě se to děje“, odpovídá zpravidla lakonicky a s rozpaky Karel Malich na dotazy týkající se jeho díla. Jeho umění vzniká „samo“ a co je hotové, nemá smysl vysvětlovat nebo popisovat. Retrospektivní výstava téměř devadesátiletého umělce přirovnávaného k Františku Kupkovi je bezpochyby jednou z kulturních událostí letošního roku.

V expozici najdeme tři stovky děl z období posledních padesáti let. Na diváky promlouvá prostřednictvím drátěných objektů, barevných pastelů a geometrických reliéfů. Náměty se vrací do rodných Holic, vybavuje si krajinný ráz, ptáky na obloze, vůně a barvy, hvězdné nebe. Jemná křivka znázorňující kamenecký kopec je snad všudypřítomnou inspirací.

„Malich je originální od A do Ž, především v roce 1963 přišel s jevem, kterému se říká dematerializace. Za druhé – upozornil na to, že lidské vnímání je omezeno, např. když sledujete vlastní ruku, tak vidíte jen některé části těla, ale nevidíte ho celé. A to zobrazil, to je v dějinách sochařství ojedinělé. Ale to, že přišel s trojdimenzionálním zobrazením krajiny prostřednictvím drátěných závěsných plastik, to naši zemi řadí mezi ty, které mají umělce objevitele,“ vysvětluje organizátor výstavy Zdeněk Sklenář, v čem je tvorba Karla Malicha tak přelomová.

Hlavní prostor Jízdárny lemují jako pomyslnou chrámovou loď vznášející se drátěné plastiky, místy prokládané monochromatickými reliéfy. Krajinné motivy ze 60. let střídají zhmotnění tzv. koridorů, tedy průniků a víření energií. „Karel Malich určitě v 60. letech pracoval s architektonickými myšlenkami, které dnes díky vývoji vědy a technologií došly naplnění. Představte si, že vybudoval modely kosmických měst, nebo podmořských měst, nebo spojoval energii blesků s energií podmořských proudů a osvětloval města pro bezpolicejní státy,“ přibližuje jednu z oblastí Malichovy tvorby galerista Sklenář.

Karel Malich ve svém atelieru|foto: Tomáš Klement

Se složitostí drátěných plastik se v díle Karla Malicha stále více objevuje téma reálné zkušenosti. Ještě jedno pivo zachycuje Karla Malicha v hospodě při zásadním prozření – při pohledu na nohy přicházející servírky neviděl celé její tělo. Lidské oko v okamžiku tady a teď nemůže zachytit celek, proto využívá i paměť a představivost. Od toho momentu se do Malichových plastik začíná promítat princip viděného (bílého), tušeného (šedého) a skrytého (černého). Zadní prostor Jízdárny skrývá v kruhové síni umístěný vrchol Malichovy drátěné tvorby z 80. let, po němž se umělec na dvacet let odmlčel, Lidsko-kosmickou soulož. „Malich vnímá jako univerzální hodnotu celý vesmír. Nepřikládá člověku větší význam, než by měl mít, ale žasne nad tím, že lidské tělo a možnosti jsou v podstatě svým omezením neomezené,“ také proto je podle Sklenáře sochařská práce Karla Malicha pravdivá.

Výstava Karla Malicha v Jízdárně Pražského hradu je jednoznačně zážitkem. Už samotná instalace funguje jako artefakt. Ústřední sál se proměňuje od černé přes šedou do bílé a to včetně koberce a okenních zástěn. Autorem barokizující koncepce výstavy je Malichův žák Federico Díaz.

Karel Malich je na domácí i světové scéně zjevením. Člen umělecké skupiny Křižovatka, jehož kolegou byl i Zdeněk Sýkora, demonstruje svoji originalitu tiše, přirozeně a přitom mimořádně působivě. Přesvědčit se o tom můžete do 8. května.