Uhrančivé kobry a váhavé užovky

20. únor 2015
03320247.png

Sociální drama Jana Prušinovského má velmi blízko k tomu, co českému filmu převážně zoufale schází.

Tuzemské kinematografii nejvíc zazlívám neschopnost dívat se na nepříjemné jevy zpříma. Týká se to především žánru, který na „neuhýbání pohledem“ do značné míry stojí. České sociální drama má za poslední roky poměrně výrazné zástupce – Bohdan Sláma ve Čtyřech sluncích dál rozvíjel romantizaci loserů a ztracenců, Zdeněk Jiráský v Poupatech hledal v přehnaně jobovském údělu svých hrdinů výraznou estetickou kvalitu. V obou případech nebyl výsledkem ani tak pohled zpříma, jako spíš elegantní uhýbání před nepříjemnou skutečností.

Proto lze nedávnou Cestu ven Petra Václava pokládat oprávněně za zjevení. Český filmař i přes dramaturgickou nevyrovnanost dokázal spojit empatii a pozorovatelství, vnitřní život postav a akcent na prostředí, které je limituje. Nadužívaný pojem autenticita tu má jasnou oporu v syrovém zachycení spirály sociální beznaděje a zápolení s vnitřními bloky, které postavám brání vykročit z mizérie.

Žít Kralupy

Kobry a užovky Jana Prušinovského se tomuto přístupu v lecčems blíží. Příběh dvou bratrů, kteří každý po svém válčí s „uzavřenou nádobou“ maloměsta a vlastními limity, do velké míry stojí na charakterové dynamice hlavních postav a na schopnosti tvůrce postihnout všední okamžiky převážně bez otravné snahy hledat v nich chcípácký humor a povýšené úsměšky nad omezeností figur. Pokud nakonec Prušinovského drama v něčem obstojí, je to právě vystižení mechanické a stereotypní existence mezi putykou, hernou a dalším „bezva plánem“ v její trýznivé trapnosti a přízemnosti.

03320243.png

Konflikt mezi mladším „fantomem chatových osad a polykačem ironu“ Kobrou a ambicióznějším, napraveným, starším Užovkou charakterizuje důsledná provinciálnost. Zločin tu zastupuje vykrádání chatek, dealování drog, obchod s čínskými „ztopořováky“. Zatímco třeba postavy dánských sociálních dramat (Pusher, Nordvest) padají do sítí organizovaného zločinu, Kobry a užovky jsou pevně zakotvené v kralupské šedi, kde heroin nahrazuje ředidlo a půtky se srbskými bossy tahanice se starým zastavárníkem o kradenou televizi. Dramatickým vrcholem filmu je tak symbolicky fraškovité soudní řízení, plné fušérství a zbabělosti.

Prušinovský je nejsilnější v zachycení bezcílných dialogů, odmlk, trapných vysvobozujících radovánek (karaoke, hasičský bál) i spirály bezvýznamných přečinů a kompromisů. V těchto chvílích jsou Kobry a užovky neúprosně přímočaré, protože nenabízí pitvořivé útěky, estetizování bídy ani atraktivní „sociální akci“. Nejsilnější částí filmu je prostředek, kterému se daří z bezvýchodného potloukání se a opakování totožných chyb vytěžit skličující energii. I díky kompaktním výkonům obou bratrů Hádkových se postavy neomezují na dvojrozměrné črty, ale skutečně dovedou operovat s diváckými sympatiemi a překvapivými změnami perspektiv.

03320246.png

Bez tváře

Filmu nicméně trvá, než podobnou rovnováhu nalezne. Úvodních dvacet minut působí jako orchestr, kde každý nástroj (včetně herců) hraje o půltón falešně velmi povědomou suitu s názvem Díra u Kralup. Typické nešvary, jako „řachandové“ šrapnely, toporná inscenace situací nebo nevyrovnané dialogy, postupně mizí a především Kryštof Hádek předvádí nejpřesvědčivější výkon své kariéry. Jeho Kobra dovede hypnotizovat pohledem, zároveň to není herectví redukované na odpozorovaná gesta a výstřední mimiku „fetky“, ale komplexní portrét člověka, který se zmítá mezi oddaností bratrovi a ztrátou svobodné vůle.

03320244.png

Přesto i v nejsvětlejších momentech působí Kobry a užovky trochu jako film bez tváře. Nerozhodnost, zda postavy sledovat z intimní blízkosti nebo analytického odstupu, se projevuje především v proměnlivém snímání a rámování. Chybí tu scenáristická důslednost, zřetelnější koncepce, tvůrčí rukopis a v důsledku hlavně odvaha dovést zoufalé kličkování Kobry a Užovky k smysluplné pointě. Podobně jako v Cestě ven uzavírá film pohled jedné z postav. Zatímco ale Václavův film nechal v tichu mocně rezonovat nejistotu, Prušinovského „dvojité“ finále prozrazuje spíš bezradnost, jak vlastně s překvapivě vitálními aktéry naložit.

Když si tvůrci vypomůžou v podkresu kapelou Květy, vynikne celý problém zřetelně. Martin Kyšperský minimalistickým textem My děti ze stanice Bullerbyn beznaděj ztracené generace „týhletý mizerný země“ suše a přesně konstatuje. Kobrám a užovkám neúprosně věcný pohled v klíčových momentech vždy o chlup uhne někam stranou. Škoda, velká škoda.

03320245.png

Hodnocení: 65 %
Kobry a užovky
Jan Prušinovský, ČR, 2015, 111 minut