Umělkyně Monika Brodka: „Chtěla jsem navodit chladnou atmosféru chrámové lodi.“

Před 14 lety jsi vyhrála televizní soutěž Pop Idol. Jaké máš na tento zásadní moment po letech vzpomínky? Spíš dobré, nebo převažují ty negativní?
Abych se ti přiznala, z té doby si už téměř nic nevybavuji. Byla jsem teenager, který vše bral jako dobrodružství. Je ale pravda, že už tenkrát jsem moment vítězství brala jako možnost se v budoucnu více prezentovat vlastní muzikou. Vezmi si, že to bylo na přelomu tisíciletí, a tehdy, alespoň v Polsku, nebylo příliš možností zaujmout jako začínající hudebník. Natož vydat u významného labelu nějakou nahrávku. V Polsku tenkrát neexistovaly žádné showcaseové festivaly, ty stávající stavěly program na zavedených jménech.

Když se dnes ohlížíš zpět, je nějaký krok ve tvé kariéře, který bys udělala jinak?
Asi ne. Nejsem ten člověk, který by se litoval. Já to beru tak, že i chybné kroky formují naše osobnosti a naopak se díky nim učíme do budoucna. Mám pocit, že v životě se mi tato filozofie vyplatila, protože i moje kariéra míří stále do nových dimenzí.

První dvě desky, které jsi vydala, byly čistým popem. Pak ale přišel zlom a od té doby získáváš nad tvorbou čím dál tím větší uměleckou kontrolu. Přitom, kdybys vše nechala při starém, mohla jsi fungovat jako regionální hvězda ještě pěkně dlouho…
Jenže já už měla pocit, že se jako umělec potřebuji pohnout z místa. Když jsem vydala svou první desku, bylo mi šestnáct. A i přesto, že jsem zde byla pouhou zpěvačkou, prošla jsem si procesem, který mě výrazně obohatil. Díky této zkušenosti jsem v následujících letech lépe rozpoznala, co chci vlastně sama dělat. Mám vlastně štěstí, že mě období hledání sama sebe zastihlo v první dekádě 21. století, protože hudba, která tehdy vznikala, i móda, která vládla světu, stála za starou bačkoru. Takže v době vydání prvních dvou desek jsem se soustředila na to, abych vyrostla jako zpěvačka. Na prvních dvou deskách jsem si hlídala melodie písniček, autorsky jsem začala působit od třetí desky.

Třetí deska Granda byla plná elektroniky a folklórních motivů. Jak jsi k této kombinaci přišla?
U mě to není pouze o psaní písniček, ale především o celkovém konceptu, který mou práci zastřeší a dá jí hlavní společný směr. Co se týče Grandy, tak tady se na jedné straně dostala na povrch hudba, kterou jsem byla obklopena po celé dětství. Můj otec je víc než 50 let vedoucí folklórního souboru a já si stále dobře pamatuji, jak jsem s ním jako malá holčička mnohokrát hrála v Československu. Stála jsem v kroji na kraji pódia, zpívala a snažila se zabavit publikum. Tatínek je multiinstrumentalista, který umí hrát na většinu tradičních nástrojů našeho kraje. A právě ty nástroje jsem chtěla vzít, vytrhnout je z jejich prostředí a zasadit do nových souvislostí. Druhým zdrojem, který výrazně ovlivňoval dobu před vznikem desky, byla elektronická hudba v čele s Justice a dalšími francouzskými partami. Po natočení desky jsem byla tak přesycená elektronikou, že jsem na novince začala pociťovat silnou touhu vrátit se k akustice a programování zcela zavrhla.

Brodka|foto: Kayax Production & Publishing

V jednom starším rozhovoru jsi prohlásila, že své desky pojímáš jako vědecké projekty. Je to i případ Clashes?
Ano. Na začátku byla otázka: Co byla v mém životě první zkušenost s hudbou? Došla jsem k závěru, že to byla hudba, kterou jsem slýchávala v kostele během mše. Varhany a lidé sborově zpívající všude okolo nás. Pamatuji si velmi dobře, že mě vždy trápilo, když jsme během hraní nemohla vidět hráče na varhany, jejichž zvuk se rozléhal celou chrámovou lodí. A skrze tuto až mysteriózní zkušenost jsem se rozhodla na nové desce prozkoumat varhany více do hloubky. To byl první impulz ke vzniku desky. Byl to most, který mě poté přenesl do prostor, kde jsem vytvořila zcela svébytný koncept, audiovizuální svět Clashes.

Desku jsi nahrála v Polsku a Los Angeles. Co tě dovedlo na západní pobřeží Spojených států?
Žije tam můj producent. Je docela zajímavé, že jsem tam odcestovala, abych pracovala s někým úplně jiným. Jenže to, co jsme spolu vytvořili, se mi nelíbilo. Měla jsem najednou několik týdnů volna a v tu chvíli mi pomohl můj kamarád, Devendra Banhart, který mi dohodil svého dvorního producenta Noaha Georgesona (též Joanna Newsom, Adam Green nebo Cate Le Bon – pozn. autora). Ten si totiž vyhradil na Devendru tři měsíce, aby natočili novou desku, ale Devendra měl zpoždění. Čas tedy na mě měl a navíc jsme si od začátku kápli do noty. Práce nám šla rychle od ruky a já jsem s jeho prací maximálně spokojená.

A jak je to s vizuály k desce (fotografiemi, videi)? Mám za to, že na ně kladeš velký důraz.
Jsem obklopena partou spolupracovníků (od designérky po filmového režiséra), se kterými dlouhodobě pracuji. Například u nové desky začaly první vizuální nápady padat na stůl dlouho předtím, než deska dostala po hudební stránce svůj finální tvar. U mne to je tak, že velmi dobře vím, co nechci. Takže ve vytyčených mantinelech experimentuji, abych pomalu došla ke konkrétním návrhům. Základem byla církevní hudba. S kostelem jsou svázané různé druhy kněžských ornátů. Poté jsem na měsíc cestovala do Japonska a tato cesta mě také velmi ovlivnila. Uvědomila jsem si, že například samurajský asketismus (i typ oblečení) a liturgický styl oděvů v katolickém podání se k sobě dobře hodí. (smích)

Také hodně poslouchám texty a podle nich se snažím do videí vpravit příběhy, které nejsou popisné, ale mohou zažehnout v posluchačích plamének imaginace.

Když už mluvíme o videích. Kde jsi našla tanečníka pro klip k písničce Santa Muerte?
To byl také dlouhý proces. Jednou jsem viděla dokument o butó tanečnících nazvaný Dance of Darkness, který mi doslova vyrazil dech. Bylo mi jasné, že pokud chci udělat klip k této písničce, bude svázán právě s butó. Začala jsem tedy shánět vhodného tanečníka a zjistila, že těch opravdu dobrých v Evropě není moc. Nakonec jsme zjistili, že bratr kamaráda mého manažera je kamarádem Atsushiho Takenouchiho, který je jedním z nejlepších představitelů tohoto tance na starém kontinentu, a toho se nám podařilo pro natáčení nadchnout. Natáčení probíhalo v nejstarším evropském pralese – Bělověžském pralese na hranici mezi Polskem a Běloruskem – a Atsushi si pro natáčení přivezl i svitu hudebníků, kteří k jeho tančení hráli. Byl to neuvěřitelný zážitek. Jsem nadšená, že jsem mohla být spouštěcím mechanismem toho všeho.

Proč ses na nové desce rozhodla všechny písničky otextovat v angličtině? Může za to půlroční soustředění v New Yorku, během kterého jsi napsala většinu skladeb?
Tenhle fakt na to vliv neměl. Rozhodnutí padlo poté, co jsem podepsala mezinárodní kontrakt na novou desku s labelem Play It Again Sam. Já skrze písničky chci s posluchači komunikovat. Jako dosud lokální umělec jsem skrze písničky mluvila k Polákům v rodném jazyce. Protože chci ale oslovit nové mezinárodní publikum, přechod na angličtinu mi přišel jako zcela přirozený krok.

Ze zahraničí tu a tam zaznívá argument, že jiný jazyk než angličtina je svým způsobem „exotický bonus“.
Proti tomuto argumentu nic nemám. Poslední dva roky jsem strávila koncertováním po světě s čistě polsky otextovaným materiálem, takže vím, že takhle fungovat lze. Na druhou stranu, být umělcem z Polska je něco jiného než hudebník z Islandu. To je prostě cool země, a jakmile řekneš, že pocházíš odtud, získáváš (díky klíčové úloze Björk) plusové body. Polštiny se nezříkám. Naopak bych ji chtěla v budoucnu více a více vpašovávat zpět do své tvorby. Clashes je ale má první deska určená mezinárodnímu publiku, takže jsem cítila jako velmi potřebné ji opatřit pouze texty ve světově nejvíce srozumitelném jazyku.

Když jsem poslouchal novou desku, vytanulo mi na mysli hned několik zpěvaček: Zola Jesus, Fever Ray nebo Anna von Hausswolff. Co říkáš na tato přirovnání? Cítíš je i ty sama?
Fever Ray znám déle než zbývající dvě umělkyně. Pokud bych měla říci, co nás spojuje, tak na barevné škále to bude jistý důraz na chladné barvy, nejvíce asi na šedivou nebo tmavě modrou. Cítím z nás všech zaujetí pro vyjadřování svých emocí v hudbě podobným způsobem. Osobně jsem chtěla vytvořit atmosféru, na kterou narazíš, když jsi sám ve zšeřelém, prázdném kostele. Varhaník preluduje, v chrámové lodi se hudba násobí velkým echem a ty máš možnost přemýšlet o svém životě. To byla hlavní vize, když jsem tvořila písničky na nové album.

A plány do budoucna?
Ráda bych přicházela s novou muzikou častěji. Přeci jen šest let mezi deskami je dlouhá doba a já už mám pár nápadů, kterým bych se chtěla v budoucnu více podívat na zub.