Ústečtí provokativní improvizátoři: divadlo Demago

29. duben 2016
03235328.jpeg

Divadlo Demago vzniklo v roce 1999 a původně se usídlilo v pražské Klamovce. S angažmá herce Jiřího Maryška v Činoherním studiu se nezávislý tvůrčí kolektiv přesunul v roce 2008 do Ústí nad Labem, kde se dodnes těší mimořádné divácké přízni.

„Divadlo Demago se od jisté doby stalo divadlem jednoho muže. Takže působíme ve složení Honza Morávek, zvaný Motýl, který pracuje se světly, a Hendy Witanto hraje na klávesy. To je náš multiinstrumentalista. Celé to funguje následujícím způsobem. Já hraju, povídám a vymýšlím si, a když Hendy zjistí, že situace je málo ‚dramatická‘, nasadí patřičnou hudbu. Motýl podle tónu rozsvítí nebo zatemní scénu. No a já se klukům potom přizpůsobím. Režírujeme se takhle hezky navzájem. Je to jako domino,“ říká herec Jiří Maryško, ústřední figura souboru.

03235329.jpeg

„Nás jednou pozvali na festival Kult a měli jsme hrát venku v plenéru, přímo před budovou magistrátu. Zrovna v tu samou chvíli probíhala za magistrátem volba romské miss. To se rozléhalo přes celé náměstí, takže co teď – buď můžeme jet domů, nebo zahrát v náhradním prostoru. Honza Kvasnička, duchovní otec Kultu, nás vzal do klubu Circus. O rok později nás pozvali zase na Kult, ale už do Činoherního studia. Vyprodaný Činoherák, nářez, narváno a dopadlo to samozřejmě dobře. Slovo dalo slovo a já jsem o několik měsíců později nastoupil do angažmá v Činoheráku a divadlo Demago tam nyní takřka vyprodává sály,“ říká Maryško o postupném pronikání do Ústí nad Labem.

Záhadný název charakterizuje celý soubor. Jazyková hříčka, ať již znamená cokoliv, překypuje hravostí. Podle Maryška by název divadla mohl pocházet z japonštiny. „Demago není zkratka. Tím, že je tam slabika MA, by se mohlo zdát, že to znamená třeba Maryško. Tím by to celé klidně mohlo být třeba ‚Maryško, Dečman a Gondolán‘. Není tomu tak. Název Demago vymyslel Pavel Fárka v roce 1999 a bylo to podle mě zcela náhodného původu, ale v japonštině to určitě něco znamená.“

Divadlo Demago neprovokuje pouze publikum. Svéráz celé skupiny podtrhuje také to, jak se členové dokážou provokovat navzájem. „Oni mi totiž kluci v těch raných obdobích nesmírně ublížili. Došlo k situaci, kdy jsem byl v rámci improvizace proměněn v indickou babičku, která čeká na vlak a dostala jablíčko, aby si jej šla sníst dozadu. Od té doby jsem se přesunul za světla a tam je mi dobře, mnohem líp než před světlem,“ dodává dvorní lightdesignér Jan Morávek.

03235327.jpeg

V rámci mystifikování si divadelníci utahují i sami ze sebe. „My nemystifikujeme. My jsme divadlo balíčku novin na záchodě, které jsou různě staré. Jsme jako tříšť, která vzniká jejich čtením. Tu pak předáváme lidem, naprosto zkreslenou jednoduchou formou. My jsme povrchní divadlo, řekl bych. V tom je naše filozofie, protože bychom chtěli povrchnost povýšit na filozofický směr,“ dodává Maryško. O podvratném humoru mluví dál také Morávek: „Svého času jsme ‚vyprodali‘ Laternu Magiku, protože se na našem webu objevil název hry Alena v Říši. Do Laterny magiky začali volat diváci, že chtějí lístky, a samozřejmě je nedostali. Obraceli se na naši produkci, resp. Laterna magika se ozvala také s otázkou, copak se to děje.“

„Štěstí nám v životě hrálo do karet, protože z většiny mystifikací se stala skutečnost,“ uzavírá Jiří Maryško.

Další články autora