V-A-R-Y-2

Festival ve Varech se stal už celospolečenskou událostí, na jeho postavení nejvýznamější kulturní (mimopražské, zaplaťpánbůh) akce může jen výjimečně dotírat nějaký hodně vydařený a navštívěný hudební festival. Jednou z aktivit, které mají zčásti přitáhnout nové publikum, zčásti jsou rukou podanou reálnému zábavnímu trhu, jsou slavnostní předpremiéry. Tímto způsoběm se letos představili Muži v černém 2, Blade 2 (v sekcích Horizonty) a lehká komedie podle Nicka Hornbyho - Jak na věc (hlavní program mimo soutěž). Blade II (rež. Guillermo del Toro, USA, 2002) je především akčním krvákem a pak teprve horrorem nebo thrillerem. Poloupír - poločlověk zvaný Denní tvor (Wesley Snipes) likviduje s úžasnou razancí krvežíznivé Draculovy nástupce na motorkách. Musí se ale dát dohromady se svými nepřáteli upíry, aby zlikvidovali svého "společného nepřítele". Místo toho, aby film těžil z načrtnuté atmosféry nedůvěry mezi dočasně spolčenými nepřáteli, jde drsně na věc. Krev, sliz, hnus a drsní muži s kulomety, hvězdicemi a česnekem. Jedině ta muzika temnými beaty pod obrazem Prahy, kde se natáčelo, docela dobře šlape. A ta Snipesova oblíbenkyně zemře v kýči zapadajícího slunce a nejde o totální happy end.

Ve stejné sekci jako Blade se nachází evropská koprodukce Maďara Istvána Szabóa Na miskách vah (2001), natočená podle dramatické předlohy Ronalda Harwooda. Příběh ne-viny a ne-kolaborace s Hitlerovým režimem proti sobě staví obviněného dirigenta Wilhelma Furtwänglera (Stellan Skarsgard), amerického velitele Steva Arnolda (Harvey Keitel), pak i všechny ostatní, kdo se k případu nachomýtnou, a pak, což je hlavní, i diváka. A věřte, že Szabó to s rozhodováním nechává hodně na vás. Doufám, že titul, který hrálo i Národní divadlo, divácký úspěch filmu ve Varech, herecké obsazení a výkony přivedou film do české distribuce. (Szabó má Oskara za svůj film Mefisto z r. 1981, a přesto ho u nás mnoho lidí nezná.)

Stejným způsobem můžete surfovat ve všech sekcích, nejen v Horizontech. Občas narazíte. Můj nejtvrdší náraz se konal u řeckého filmu Nádrž (Hristos Dimas, 2001), který místo postřehů ze života během řecké vojenské diktatury a turecké invaze na Kypr přinesl zmatenou směs klukovských prázdnin, mystiky spojené s pojídáním vanilky, retra, špatných hereckých výkonů... Hrůza. Časopisu Variety si lze vážit, ale ne za to, že jeho kritik vybral tento film do sekce Dny kritiků Variety. V ní se mimo jiné také objevilo Babí léto, které společně s dalšími filmy potvrdilo zájem českého publika o naši kinematografii i na festivalech. (Výborné výsledky českých filmů v soutěži o diváckou cenu.) Mezi vrcholy sekce kritiků se zařadily dva snímky: Nogo (Sabiene Hiebler, Gerhard Ertl, Rakousko, 2002) a Chci tvé srdce (Trygve Allister Diesen, Knut Kristiansen, Norsko, 2002). Obě režisérské dvojice dokázaly najít svoje téma a pevně se ho držet. Napětí a dynamika je společná oběma. Nogo vypráví na pozadí svižné hudby od Sofa surfers příběhy tří dvojic, které nakonec spojí vzájemný konflikt, přestože všichni chtějí totéž: mít svůj klid. Naopak klasický příběh Chci tvé srdce sleduje drama otce, který nemůže vídat svou dceru, a proto se ji rozhodne unést. Nogo upadá podle mého názoru do menšího počtu klišé, sám švédský námět je ostatně obehraný, ale nabízí výborný herecký výkon Jorgena Langhella v titulní roli a několik maličkých momentů, kdy zajímavě pronikáme do sporného vztahu matka - otec. Těch průniků by bylo víc, kdyby příběh tak jasně nemířil k vyjasnění a happy-endu. Ale každopádně strhne, když chce strhnout, a odlehčí, když chce odlehčit.

Unikátní kolekci slibovali pořadatelé v sekci Maghreb na přelomu tisíciletí. Možná byla unikátní, ale jako dokument o tom, co v této oblasti nyní vzniká. Viděl jsem plnou třetinu této sekce, ale ani jeden dobrý film. Červený satén (Raja Amariová, Tunisko, Francie, 2002) chtěl aspoň jednoduše potěšit příběhem postarší ženy, její druhé mízy a zvláštního milostného trojúhelníku. Kladl si nižší cíle a ty plnil. Cíle Modré ulice č. 17 (Chad Chenouga, Francie, 2001) nebo Jiného světa (Merzak Allouache, Francie, Alžírsko, 2001) směřovaly k propojení osobního příběhu a podmínek, které dává hranice civilizačních kódů muslimské severní Afriky a Evropy. Brutální selhání v obou případech deformovalo a také zesměšňovalo jak příběh, tak i jeho kulturní pozadí. Dá-li se o nějakém pozadí mluvit, když film, který je i o alžírské válce, nedokáže načrtnout, kdo s kým bojuje. Protože mě odradil i korejský režisér Kim Ki-duk, tyto letošní taháky hraných filmů - módní etno kinematografie - pro mě propadly.