Václav Smolík, enfant terrible chovatelů včel: Opylařím, abych se nezbláznil. Cílem je krása

„Dřív se med nechával v úlu přes zimu, včely vyzimovaly, a co zbylo, bylo pro člověka. Když začaly na jaře nosit nový med, tak se jim vzal ten starý,“ popisuje základní rozkol současného včelaření s tradicí, ke které se vrací opylaření. Debata o správném chovu včel je na první pohled spíš odborná a pro ty z nás, kdo včely nechováme, zdánlivě nezajímavá. Pravdou ale je, že se díky možnosti poznat chování včel, které se blíží tomu v přirozených podmínkách, leccos důležitého dozvídáme.

„Takhle vypadá mladý plást, není tam žádná symetrie. Včely nestaví šestiúhelníky, ale kruhy,“ přehodnocuje dogmata Václav Smolík, zatímco nám na své zahradě odkrývá jeden z úlú, aby nám ukázal i na kameru, jak vypadá dílo včel, když se člověk vyvaruje technokratických zásahů.

U Václava Smolíka jsou totiž včely jen na návštěvě. Neznamená to, že by mu často a rády chtěly uletět, ale že není jejich vlastníkem. „Opylař není majitel včel, ale servisman. Včely si létají volně prostorem a ty jim dáváš potřebnou podporu. Jde o to sehnat nějakou dutinu a tam se o ně starat a součástí toho je, že je musíš zbavit chorob,“ vysvětluje mi Václav mezi svými třemi dřevěnými košnicemi se včelstvy, které má rozmístěné každou v jiném rohu zahrady. Jde o jedno z pravidel opylaření, které dává včelstvu adekvátní životní prostor.

Proč je dobré mít včely ve stínu a ve vlhku? Proč se říká medu zásoby a kolik ho získá opylař? Proč je včela medonosná superorganismus a co znamená pro civilizaci? Poslechněte si celé Podhoubí.