Válečný kůň vleče žebřiňák sentimentu
Michael Morpurgo napsal Válečného koně v 80. letech jako dětskou knihu, která je pozoruhodná nejen tím, že se vrací k tak často omílanému pacifistickému motivu zvířete jako nevinné oběti Velké války, ale především tím, že právě kůň je jejím vypravěčem.
Příběh o mystickém poutu chlapce a oře, ale i příběh, v němž se střídají tragické epizody jednoho z nejděsivějších konfliktů v dějinách – látka očividně předurčená k jisté míře didaktičnosti, klasičnosti i patetickému inscenování.
Film Stevena Spielberga pochopitelně není vyprávěný očima koně, i když to by z něj jistě učinilo zajímavý experiment. Úředně uznaný virtuos světové kinematografie zvolil na své poměry netypický rámec epizodického vyprávění, které sceluje právě kůň Joey. Chytrý, krásný a vytrvalý plnokrevník, který ujde úctyhodnou štreku – od kamenitých polí předválečného Irska až po bahnité a krvavé pláně kolem řeky Sommy. Věrné zvíře pozná celou řadu nových pánů, jejichž osud tragicky ovlivní válka.
Válečný kůň zaskočí tím, jak na Spielbergovy poměry nedrží pohromadě. Střídá totiž hned několik tónů: v úvodu připomene naivní chlapeckou dobrodružnou fantazii, posléze zvážní a dospěje mezi britskou kavalérií, přelije se přes tragickou německou epizodu až k pastelové dívčí pohádce na úrodných polích Francie, aby nakonec syrově gradoval uprostřed zbídačelých vojsk v roce 1918. Načrtnuté peripetie však namísto pestrosti spíše ubíjejí. Schází tu spielbergovské načasování, prostor pro vývoj postav. Film zatlouká jeden pastelový výjev za druhý, a když už najde uprostřed zákopů a ostnatého drátu drásavý pacifistický tón, rozmělní ho přívalem druhořadého sentimentu.
Sklony Stevena Spielberga k emocionální prostotě a dobře zacíleným útokům na první signální nabývají ve Válečném koni podobu, z níž se lze jen sotva zaradovat. Technická brilance i jedinečná dovednost vystavět dramatickou scénu zůstává, ale vytrácí se zcela obsah – vše je tak pečlivě aranžované a strnule patetické, že z profesorsky komponovaných obrazů prchá život. Tam, kde si dříve režisér dlouho a pečlivě připravoval půdu pro monumentální erupci citu, vyžaduje od diváka emoce hned, bezpodmínečně. Film v tomto ohledu zběsile pádí, v ostatních ohledech se bohužel spíše usouženě vleče.
Zbývají tak jen chvilkové atrakce, uznalá pokývnutí hlavou a několik sekvencí, které se zaseknou do paměti syrovostí. Vedle toho ale přebývají postavy, které mají dojmout dobrotou, ale spíše iritují svou skicovitostí, jednotvárnou laskavostí a v případě hlavního hrdiny i zarážející absencí hereckých schopností.
Pohádka tu sice může sloužit jako dobré alibi, ale Válečný kůň svou vrozenou nedostatečnost nejlépe odhalí sám – pokud ho člověk nechá cválat vedle Spielbergových klasik, záhy ztratí dech a zamotá se do ostnatého drátu nesoudržnosti a jednoduchosti, která tentokrát není ani za mák elegantní a účinná. Tenhle kůň je prostě více vlečný než válečný.
Hodnocení: 60%
Válečný kůň (War Horse)
Steven Spielberg, USA, 2011, 146 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
