„Vánoce by měly být každej den,“ přeje si Jiří Hájíček. S Liberaturou četl v domově seniorů
„Děkuju za čtení, bylo to roztomilé, ovšem dlouhé,“ řekla nám paní Hana. A její kolegyně si postěžovala, že postavy v povídce Jiřího Hájíčka Anděl na půdě jsou „pěkní grázlové“. Vánoční Liberaturu jsme natočili v domově seniorů na pražském Chodově. Jiří Hájíček tu četl povídku o samotě, starém hříchu a jedné lahvi mandlového likéru.
„Člověk by se měl každý den chovat svátečně,“ říká Jiří Hájíček, autor románů Selský baroko, Rybí krev nebo Dešťová hůl, které studují život na jihočeském venkově. I v povídce Anděl na půdě se vydává ke dveřím chalupy v zasněžené vesnici v podvečer na svatého Štěpána. Stojí tu osamělá žena. Čeká, až jí otevře jiná osamělá žena. Neznají se, možná právě proto se jim bude lépe svěřovat se zapomenutými hříchy, hledat navzájem důvody, proč strávily Vánoce o samotě.
„Myslím, že není nic špatného být na Vánoce sám. Přihodí se to občas každému. Člověk by měl vydržet sám se sebou. Když to dokáže, může vydržet taky s ostatními,“ myslí si Jiří Hájíček. V rozhovoru v rámci autorského čtení mluvil i o tom, jak se dnes daří venkovu nebo jak se dají vánoční povídky psát i v parném červenci.
Dojděte si pro cukroví, nasaďte teplé ponožky a poslechněte si vánoční povídku Jiřího Hájíčka z knihy Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, kterou jsme přečetli v Domově pro seniory Chodov.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
