Ve vlastní šťávě: Aby toho bylo hodně a moc to nestálo

12. květen 2017
Ve vlastní šťávě

Říká se, že nejlepší věci jsou zadarmo. Ale za ty hodně dobré už bychom si přeci jen měli připlatit. Často slýcháme, že v západních zemích Evropské unie je tráva zelenější, slunce svítí víc a samozřejmě si tam můžete nakoupit kvalitnější potraviny. Proč tomu tak není u nás? Pro odpověď musíme jít mnohem hlouběji do svědomí průměrného českého jedlíka.

Jakmile překročíme hranice a ocitneme se v některé ze zemí na jih nebo západně od nás, musíme se smířit s tím, že budeme ceny jídel a nápojů přepočítávat. Ceny a obecně potravinová politika jsou vnímány trochu jinak než u nás. Proč si pochutnáme lépe v Itálii, Francii nebo Španělsku? Mohli bychom jednoduše říct, protože je tam jídlo dražší.

Jakmile se nemusíte bát, že jídlo bude stát víc, můžete se v kuchyni samozřejmě přeci jen trochu víc vydovádět. V duchu téhle logiky by se dalo říct: Jakmile zdražíme jídlo, nápoje a alkohol, získají kuchaři a provozovatelé restaurací dostatečný prostor začít používat kvalitnější suroviny. Personál by mohl mít výplaty tzv. ofiko a všichni by byli spokojení. Jenže tak jednoduché to není. Je pravda, že zdražení jídel by většině lidí z oboru v České republice skutečně pomohlo. Museli by ale peníze navíc opravdu použít na lepší výplaty personálu a kvalitnější suroviny, ne si je strkat do kapsy. A tady narazíme. Problém je přeci jen o něco složitější.

Pivo

Mé pracovní pobyty ve Španělsku a Itálii mě přesvědčily, že nejde jen o cenu. Jde o celkový přístup a hlavně priority. Všechno souvisí se vším. Když jsme ve španělské Valencii chtěli prodávat místní pivo, s hrůzou jsme na konci celé akce při přepočítávání zjistili, že jsme na pivě nevydělali nic. Prodej alkoholu byl natolik zdaněný a pivo samotné tak drahé. Kdybychom rozlévali frťany slivovice, byli bychom na tom lépe. Snad proto jsme také dokázali přepít všechny místní. Naše bezstarostná konzumace piva a schopnost ustát pár velkých panáku s minimálně čtyricetiprocentním obsahem alkoholu u všech budila respekt. Nemají možnost trénovat jako my. Od té doby si mnohem víc vážím sládků a lidí podnikajících v pivovarnictví. Máme vysoké nároky na kvalitu našeho ležáku, ale trochu nám nedochází, že ho v podstatě kupujeme pod cenou. Vznášíme se na našem alkoholovém obláčku, šťastní, že se můžeme za pár kaček zdunět, a potom to zajíst levným junk foodem.

I když v jiných zemích umí také prodávat podprůměrné potraviny, rozhodně to není jev tak masový jako u nás. Tady zůstává prioritou, aby toho bylo hodně a moc to nestálo, ve Francii nebo Španělsku je to jinak. I méně zaopatření lidé si mnohem raději dopřejí dobré jídlo a kvalitní víno, dávají tomu přednost před vším ostatním. To je také důvod, proč jen těžko pomůžeme českým producentům dodávat skutečně kvalitní potraviny, když nebudeme ochotní za ně poctivě zaplatit. A raději je budeme dotovat a lepit na jablka samolepku s českou vlaječkou. Takže zatímco se i v díře jako je španělská Consuegra mohou chlubit skvělým sýrem, vínem nebo šafránem, až mi přijede návštěva do Prahy, můžu jim ukázat orloj, Karlův most a vzít je na naše super levné pivo. A tím jsem skončil...

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.