Ve vlastní šťávě: Diskriminace koní

U nás byla vždycky tahle specializace – tedy koňský řezník – tak trochu opovrhovaná a přehlížená. Důvod byl jasný. Kůň nebyl jatečné zvíře a vykupovali se jen herky, staří koně a mrzáci nevhodní k chovu, tahu nebo jízdě. Ony byly také doby, kdy se v české kotlině zpracovávaly veverky, vrány a lišky. S přivřenýma očima se prodávalo a kupovalo psí sádlo a leckterá kočka si nebyla jistá životem.

V Koreji se celkem běžně chovají psi na porážku a v Peru dostanete na talíři celé smažené morče, ani nemrknete. Na Sahaře jsem ochutnal hada a to ani nemluvím o tom, co všechno dokážou zpracovat pragmatičtí (u nás bychom řekli až cyničtí) obyvatelé jihovýchodní Asie. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Krokodýl Dundee říká: Nezabíjej nic, co nechceš sníst.

V čem je vlastně rozdíl? Možná je to jen předsudek, protože koňské maso obsahuje například proti hovězímu podstatně méně purinů, jejichž nadbytek a nedostatečné zpracování může vést až k tvorbě močových kamenů nebo výskytu dny. Konec konců je to maso jako každé jiné, v některých ohledech možná kvalitnější. Jenže u nás se koně nejedí. Máme je rádi, lepíme si jejich plakáty na zeď – na rozdíl od prasat, krav a slepic. Někdo na nich jezdí, jiní s nimi ořou. Pokud je nějaký na odstřel, může se prodat na jatka, ale je to z nouze ctnost, žádný z našich koní není chován na maso, takže pokud jde o kvalitu, nepůjde z hlediska kuchyňského zpracování o žádný zázrak. Řezník Venda, v mnohém značně otrlý, i když s vysokým morálním kreditem, mi jednou vyprávěl, že koně zásadně neporáží. Byl jsem dojat až k slzám. V duchu jsem si říkal: Tak on má přeci jen rád některá zvířata. Má zlaté srdce. Jenže on potom pokračoval a vysvětloval, jak šel jednou porážet koně, vstoupil s nožem v ruce sebevědomě do boxu, milý koník ho čapnul zuby za skalp, vymlátil s ním box a vyhodil ho ven. Ty hajzly už neporážím, povídá Venda.

Ve Francii nebo v Holandsku je koňské maso celkem běžná záležitost. Mám dojem, že celá aféra s koňským masem v lasagních, není vlastně o tom, že by se někdo pokoušel někoho otrávit. Možná ještě ošidit vzhledem k rozdílu v ceně koňského a hovězího masa. Problém je jinde. Jestli si můžete koupit lasagne, do kterých semleli koně, může tam být příště klidně potkan, netopýr nebo sója. A to by se stávat rozhodně nemělo. Myslím, že je rozhodně zdravé zajímat se o to, co jíme. Stejně tak je dobré rozlišovat poctivě mezi tím, co jíme a proč. Proč bychom měli diskriminovat prasata a porážet je od selete a psy nechat povalovat na gauči? Jak velký rozdíl je mezi dvěma hlodavci, jako je králík nebo morče? Že má králík větší uši? Kdyby na to přišlo, uměl bych ho jistě zabít, uvařit i sníst a věřím, že by to bylo fakt dobré. Ale obávám se, že v tomhle případě vůbec nejde o koňské povozy z Rumunska.

Vídeňské řeznictví nabízí koňské maso|foto: Vojtěch Berger

Znovu a znovu jsme konfrontováni s informacemi o klamech, podvodech a machinacích s potravinami z dovozu. Právník by se zeptal: Qui bono? V čím zájmu?

Znovu a znovu se dozvídáme, že nelze ovlivnit legislativu cizích států, a to dokonce ani v rámci všemocné Evropské unie. Odpověď by snad mohla být – stát se doma pány, hospodáři na vlastním dvorku. Tady si můžeme udělat jasno, tady máme právo se dozvědět, kdo, jak a co nám prodává. Tady jsme doma. Radši dám peníze řezníku Vencovi, u kterého může pracovat můj soused, než někomu z Rumunska, Francie, Holandska, Lucemburska a dál ani nevím odkud. Myslím, že už ani nemusíme koukat na zprávy, které jsou vždycky maličko hysterizované, abychom si uvědomili, že země, která není potravinově nezávislá, je na tom opravdu, opravdu špatně.