Ve vlastní šťávě: Etnická kuchyně

Takže když dostanete možnost ochutnat etnickou kuchyni, jako byste v tu chvíli cestovali. Vypovídá o tom, co lidé v dané zemi opravdu jí. Na talíři před vámi se objeví výsledek práce místních zemědělců, zkušenost několika generací hospodyněk, maminek a babiček. A ve sklenici taky zkušenosti dědečků a tatínků z palíren, vinohradů a chmelnic. A to je to, co na jídle fascinuje mě.

Když přijedu do cizí země, nemám zájem ochutnávat tytéž hranolky a tu samou pizzu, co mají kdekoliv jinde. Zajímá mě, jak si tam, kde jsem, poradili s tím, co jim roste ze země a s tím, co jim padá ze stromů. Jak slaví svátky, křtiny a svatby. Jak přišli na to, co vaří, či odkud to přišlo a kam to až doputovalo. Jsou to celé příběhy a leckdy i legendy. Kdo z nás třeba ví, jak a odkud k nám přišly brambory a jak vůbec lidé přišli na to, že jsou k jídlu? A když už vím, jak se peče chleba na Sahaře, jestlipak bych dokázal Mahdímu ukázat, jak se peče chleba v Praze? A když mi Kostas na Agistri mohl ukázat, která feta je nejlepší a kde jsou ty nejlepší chobotnice, přemýšlím, jestli bych mu to dokázal oplatit tady u nás. I náš vánoční kapr je vlastně etnická kuchyně. A proč zrovna kapr... no, to je taky otázka. Víte někdo?

Zelenina |foto: Fotobanka stock.xchng

Jedna známá dělá na vánoce lososa, protože kapr prý smrdí. Politováníhodná neznalost někoho, kdo se zabývá jídlem. Protože když se vydáte na cesty do vlastního kraje, poznáte krásu naší vlastní etnické kuchyně. A zjistíte, jak velké máte kupovat kapry a odkud je třeba je vylovit, aby chutnali dobře. A taky co jsou to frgály, co znamená, když jsou koláče dvojctihodné a co jsou buďáky. I když je pravda, že pokud jde o to, co se v cizí zemi jí, není to vždycky tak vzrušující. Ruku na srdce: Kdybych se měl pochlubit nějakému cizinci, co se u nás jí nejčastěji, sotva bych mluvil o svíčkové nebo plněných knedlících. No schválně – kdy jste to jedli naposledy?