Ve vlastní šťávě: Foodies s instagramem

A teď si zase budu trochu stěžovat. Víte, možná právě všechny tyhle knihy byly příčinou toho, že jsem se vrhnul do vaření a začal se věnovat kuchařině. Pro tu vášeň, pro tu radost. Máloco mě potěšilo tak, jako když jsem prvního večera kdesi v Krkonoších položil třem farářům na stůl talíř plný horkých škvarků a odměnou mi bylo sborové a zbožné: Áááááách.

Ne vždycky to byl takový triumf, ale poctivě jsem se snažil, aby mnou připravené jídlo bylo především zdrojem potěšení a radosti. Nešlo mi nikdy ani tak o to, abych omráčil nevídanou úpravou, nepředvídatelnou kombinací neznámých surovin. Spíš jsem vždycky inklinoval k prostým a osvědčeným kombinacím, jednoduše dobrým věcem.

A najednou se svět zbláznil. Pominu, že se mě téměř neustále někdo snaží nachytat, pokud jde o autenticitu jídla – zabývám se totiž především etnickou kuchyní. Nejenže mi někdo chce pořád opravovat transkripci cizích názvů. Z vášně k vaření a pozřívání jídla se stala vášeň nachytat a přistihnout. Vášeň kritizovat a poučovat. Když dnes vtrhne pravověrný foodie do kavárny, není fascinován prvním douškem horké, hořké a omamně vonící kávy. Neztrácí čas a bystře si vyfotí cremu neodpovídající normě, pohrdavě se ušklíbne nad – pro mě naprosto nevinným – použitím slova piccolo – to znamená v italštině malý, a správně se přeci musí používat slovo krátký – tedy ristretto. Kdo to vymyslel? Já nevím.

Ale na druhou stranu, nikdo z fanatiků pravosti mi doteď nebyl schopen vysvětlit, kde se tedy u všech všudy vzalo slovo piccolo. Vážně vám připadá tenhle detail důležitější než fakt, že ta káva, byť údajně správně pojmenovaná, třeba není dobrá? A měla by šanci být, když místo kochání se vůní, která mě vždycky zahřeje jak vycházející slunce po deštivé a chladné noci, vytáhnu foťák a další dvě minuty se snažím sesmolit patřičně sarkastický titulek na Instagram?

Kafe|foto: Stock Exchange

Ta posedlost všeho se zmocnit, zbavit kouzla, analyzovat, rozebrat na atomy, a přitom to neumět sestavit zpátky mě vede k představě, jak někdo takový zažívá milostný akt s krásnou ženou. Jak si vyfotí její ušní lalůček a sdílí ho na sociální síti s komentem, že to není úplně ono, protože správný lalůček má mít tvar dokonalého půlkruhu o průměru dvanáct milimetrů. Třikrát změní polohu, ovšem veden chtíčem pořídit snímek z více stran a potom ještě na detail, a těsně před vyvrcholením svého protějšku si odběhne ověřit na internet, co o takové situaci říkají zahraniční autority. Myslíte, že ne? Lidé přeci nejedí to, co jim chutná. Teď se jí to, co by vám chutnat mělo.

Když si někdo posteskne, že zbabral vykostění kuřete, nezajde se zeptat řezníka na rohu, který jich ráno musel vykostit něco kolem padesáti. Skočí na internet a podívá se na video, jak se to dělá v nejlepší restauraci na Manhattanu. Dnes už doma nemůžete použít například šmalc jen tak. Alespoň do doby, než o šmalci vyjde kniha od známého zahraničního šéfkuchaře, a vy tedy máte solidně podloženo, že vám šmalc smí chutnat a baví vás ho používat. Dneska neuplácáváme bochník, ale provádíme shaping. Protože to schválila jakási autorita, které – a nezlobte se na mě – je prd a kulový po tom, co mi chutná a jak vařím. Jasně že se mohu poučit, inspirovat nebo nechat opravit. Ale když dnes někdo řekne: Víno, ženy a zpěv, tedy mejdan – já slyším botrytický výběr, hosteska a poslech výběru z nejnovějších hitparád. Konec srandy. Bezstarostného užívání bylo dost. Přišel čas vážit, měřit a soudit. A jak říká Vimaana – kouzlo je pryč.