Ve vlastní šťávě: Kopat za svoji kuchyň

Malér je, když narazíte na skutečnou ambiciózní osobnost, která vlastně neumí pořádně vůbec nic, ale cítí se být natolik geniální, že má problémy komunikovat normálně a smysluplně nejen se svými kolegy, ale dokonce i s hosty. Jakákoliv práce, autorita, celek, který by měl podávat nějaký výkon, nejsou hodny takové osobnosti. Její ambice jsou z jiných světů, kde to ale bohužel v tuto chvíli smrdí korunou, a navíc ta úžasná bytost teprve čeká na své objevení, takže se prozatím musí zahazovat v práci právě s vámi.

Musím se přiznat, že protože jsem tenhle fenomén poprvé zcela zřejmě identifikoval v Brně, křivdil jsem brněnské kulinární scéně a popisoval jednotlivé týmy jako zmatené shluky výrazných rádoby osobností a přirovnával je ke skupině dvaceti sólistů bez vedení, kdy si každý hraje, co chce, místo aby orchestr spolupracoval pod taktovkou dirigenta. Nevynikne nikdo, protože celek stojí za pendrek a ve vzájemném překřikování zanikají výkony všech, jakkoliv by byly kvalitní.

Zatímco vy potřebujete jedinou věc – udělat svou práci, za kterou chcete získat nějaké peníze, což se v podstatě zužuje na: udělej tohle, tady, takhle a teď, zmíněná éterická bytost hraje jakousi vlastní hru, do které navíc vnáší něco, co rád nazývám nežádoucí invence. V kuchyni je to malér, na place je to trapas. Pozná to i laik, který sedě v kavárně jasně vidí, jak se za kávovarem zmateně pohybují dva úžasní andělé v originálních modelech a zvolna se utápí v objednávkách, které dělají nesystematicky pátou přes devátou, spousta rozdělané a nedodělané práce, kopec nádobí, ale to všechno nemůže zabránit tomu, aby si zmínění umělci neodbíhali řešit telefonicky buď angažmá, nebo žůžobájo večírek s avantgardou.

Kuchař |foto: Stock Exchange

Ono je to vlastně jednoduchý. Když nemám jasno, řeknu si: kdo platí, ten poroučí. Když mám dostat za nějakou práci peníze, snažím se ji udělat tak, abych si za prvé neuřízl ostudu a za druhé abych si ty peníze opravdu vydělal. Protože nevím jak komu, ale mně nikdo nedává peníze za to, že jsem zajímavá a originální bytost. Myslím, že tohle platí pro herce, lingvistu i kuchaře stejně. A to další je už jen jako abeceda. Když mám hrabat listí, vynášet smetí, mýt nádobí nebo krájet chleba a je to jediná práce, co mám, tak ji prostě asi budu muset dělat. Když mi řeknou: stůj na rohu v devět hodin, tak se tam v devět postavím. Protože předpokladem pro to, aby hodinky tikaly a správně ukazovaly čas, je, že každé kolečko v hodinovém strojku je na svém místě a vykonává svou práci přesně a v pravou chvíli, koordinované s dalším nejbližším kolečkem, ať je jakkoliv malé nebo velké.

Když to jednou zažijete, je to úžasná zkušenost. Stejně jako semafory synchronizují dopravu, auta jsou v pruzích, kde mají být, a dodržování pravidel zabraňuje fatálnímu krachu, šéfkuchař nebo zástupce řídí výdej, každý stojí na svém místě a kuchyň chrlí v přesných intervalech kvalitně připravené jídlo, včas a tak jak má být. Oblékáte dres svého týmu a kopete za něj. Jste profík a hrajete ligu. Když myslíte, že máte navíc, možná byste se měli věnovat jinému sportu. Představa, jak koukám na hru, kde půlka hráčů to má na salámu a v té druhé se všichni včetně brankáře snaží dát gól, aniž by si nahrávali, je fakt k pláči. Je super být dobrý zadák, na kterého je spoleh, být skvělý studeňour, který nepotřebuje kontrolu, protože je zodpovědný a nepustí nic, co není v pořádku, je zážitek potkat v kavárně milou, rychlou a přesnou obsluhu.