Ve vlastní šťávě: Kult osobnosti v rondonu

9. prosinec 2016
Pavel Maurer každou sobotu a neděli po 12. hodině vyzývá: Nejezte blbě!
0:00
/
0:00

Hodnocení restaurací je složitá věc. Někdo by si mohl myslet, že stačí nechat posuzovat laiky a nezávislost je garantovaná. Jako u každého jiného oboru by se však k tématu měli vyjadřovat spíše nezávislí odborníci. Smutnou realitou české gastronomie je bohužel přetrvávající kult osobnosti. Na slovo vzatým odborníkem se u nás může stát celkem kdokoliv, stačí jen vsadit na celebrity.

Aplikace Restu vytvořila hodnocení restaurací spontánně se svým rezervačním systémem. Scuk vzešel od nadšených foodies a jeho hodnotitelé prošli řadou školení, museli se jako hodnotitelé osvědčit. Existují však i jiné způsoby, jak ohodnotit oblíbený či naopak neoblíbený podnik. Z gruntu českým a asi nejvíce kontroverzním je projekt Pavla Maurera, který je nadevší pochybnost nesmírně schopným podnikatelem a obchodníkem. Expert na marketingovou komunikaci a bývalý ředitel velké reklamní agentury spustil už před lety projekt, který je jistě komerčně nejúspěšnějším v oblasti hodnocení restaurací v ČR. Pokud bychom se však bavili o jeho nezávislosti nebo relevanci výsledků, nevychází z toho Maurerův Grand výběr právě nejlépe.

Pavlu Maurerovi se nedá upřít jedno. Jeho schopnost maximálně vytěžit z kultu osobnosti, který v České republice stále válcuje skutečnou znalost a odbornost, je obdivuhodná. Jeho projekt hodnocení restaurací samotnými návštěvníky vznikl v roce 1996, na popularitě rychle získával i díky tomu, že prostý návštěvník restaurace dostal poprvé možnost vyjádřit se ke kvalitě obsluhy, interiéru nebo jídla a zdánlivě tak ovlivnit žebříček kvality v celé republice. Ano, Maurer byl první. Postupem času se však začalo mluvit o jeho problematické pozici v české gastronomii.

03163599.jpeg

Asi nejhlasitěji kritika zazněla v Lidových novinách v roce 2014, kdy už téměř nikdo, kdo se v gastronomii pohybuje roky a skutečně jí rozumí, nebral hodnocení Maurerova výběru vážně. Článek zmiňoval záhadné propady restaurací, jejichž kvalita byla celá léta zjevně přibližně na stejné úrovni. Divinis Zdeňka Pohlreicha, který o hodnocení podle všeho nijak zvlášť nestál, byla v roce 2009 na třetí příčce, o rok později už na příčce číslo 31. V současnosti je na 61. místě.

Sasazu se v roce 2009 umístilo na osmé pozici a o rok později na 45. Asi nejhlasitěji se ozval Paul Day, jehož obchodní duch nedokázal vstřebat propad z 10. pozice na 71. V prvních letech obsazovaly první pozice stále tytéž podniky zvučných jmen s drahými jídelními lístky. S přicházejícími pochybnostmi však jako by se žebříček začal přizpůsobovat. Pružně reagoval na trendy a zařazoval i nové a zajímavé podniky, které se za rok už v hodnocení vůbec neobjevovaly.

I další projekty Pavla Maurera, který nastavuje podmínky jako tvrdý obchodník a člověk, který umí pevně uchopit svou šanci, některým lidem nedají spát. Pojďme si to shrnout. Prague Food Festival není právě levná záležitost a podmínky jsou tvrdé. Ale také jsou jasně deklarované, a pokud s nimi souhlasíte, nemáte si potom nač stěžovat. Hodnocení, které v podstatě nedává smysl a jehož jediným cílem a smyslem je prodat předražený seznam českých restaurací, které jsou podle některých lidí luxusní (chápej drahé), bohužel posvěcují sami jeho účastníci.

02639183.jpeg

Pokud budeme nadále glorifikovat obchodníky či náhodné kolemjdoucí jako kvalifikované odborníky, neplačme. Sami si za to můžeme. Stejně jako člověk, který rád řídí auto, nemusí být nutně odborníkem na motory, obávám se, že pouhá slabost pro jídlo ještě z nikoho neudělala odborníka na gastronomii. Ale vsadit na luxus a známé jméno je o tolik snadnější... Závěrem zdravím Romana Pauluse, který pro mě bez ohledu na jakákoliv hodnocení vždycky byl a bude špičkovým šéfkuchařem.

Spustit audio
autor: Michal "Rachad" Hromas