Ve vlastní šťávě: Maso a krev

Je to zvláštní v době, kdy se stále víc a víc lidí zajímá o původ surovin, které kupují, vedou se kampaně za větší klece pro slepice, za lidštější podmínky pro vejce (i když vejce nejsou lidé), řeší se výhled z kravína a jaký má vliv na dojivost.

Když si tak lámu hlavu nad tím, kde se stala chyba, napadá mě to, co už se mi honí hlavou dlouho. Lidé milují příběhy. Ale o skutečnou pravdu vlastně nikdo moc nestojí. Proto se někteří lidé tak lehounce a rychle nadchnou pro jakoukoliv ptákovinu, ale jen málokdo z nich bude analyzovat a dlouhodobě řešit skutečnost, která z hlediska vyprávění příběhů vlastně není ani zajímavá ani atraktivní. A navíc je těžko přijatelná, abych tak řekl, z hlediska estetického. Problém je ta krev.

Jedna známá nedávno sdílela na sociální síti xenofobní blaf o svátku Al Adhá. Je to muslimský svátek, který připomíná Abrahámovu oběť Bohu. Místo aby obětoval svého syna Izáka, nakonec pod jeho kudlou zůstal beran. A protože Abrahám je pokládán za proroka jak u křesťanů, židů, tak i muslimů, každá z těchto relígií uchopila památku Abraháma po svém. Muslimové například ustanovili právě svátek Al Adhá. Mohamed porazil stádo velbloudů a všechno maso rozdal chudým. A nařídil muslimům, aby tak činili každý rok. A teď sledujte. Tradiční porážka halal, stejně jako židovská šechita, má výjimku z nařízení, podle kterého se porážené zvíře musí napřed omráčit.

zabijačka|foto: Elena Horálková

Kdo někdy zažil halal porážku nebo šechitu, tak ví, že jde o velice, velice rychlý a zdaleka ne tak bolestivý a traumatizující způsob porážky, jak je prezentován. Kdo se někdy řízl velice ostrým nástrojem, dobře ví, že teče krve jak z vola, ale říznutí samotné bolí dost málo. Porážka je rychlá, pokud je nástroj skutečně ostrý a porážející ví, co dělá. Rychlý řez, který přetne krční tepny a průdušnici, zajistí, že zvíře zemře během minuty úplným vykrvácením. Jenže krev se nám nelíbí, takže mnohem etičtější smrt je ta, při které krev neteče – třeba jateční pistolí nebo elektrickým výbojem.

Jak si ale potom odůvodníme, že zatímco muslimové i židé krev zásadně odmítají, při naší české zabijačce krev teče proudem, a dokonce se z ní vaří polévka, přidává se do tmavé tlačenky a do jelit. A to nemluvím o takzvané krevní tučnici, která se v našich supermarketech prodává pod názvem Krevní pochoutka. Nemohu také nevzpomenout každoroční kapří masakr a krocany na Den díkůvzdání. A ruku na srdce – kdo si koupí na Vánoce kapra, krocana nebo poráží pašíka a potom všechno maso rozdá chudým?

Když si vzpomenu na krásné obrázky od Lady, nebo jak poeticky dokázali naši tradiční zabijačku popsat v knihách různí spisovatelé, srdce se mi zatetelí. Naši předci učili svoje děti o životě a smrti víc, než jsme dneska jako dospělí ochotni pochopit my. Měli jiný vztah ke zvířatům, k nemocem, k dětem, starým lidem, narození i umírání.

jitrnice, zabijačka|foto: Elena Horálková

Dnes nechám závěry na vás. Jako závěr o tom, jak upřímní sami k sobě jsme, když jsme ochotní se cpát masem, ale otáčíme se zády k tomu, jak smrt vypadá v praxi a co obnáší. A z tohoto místa říkám – respekt všem, kdo právě z tohoto důvodu opustili konzumaci masa. Já ne.

A potom jak daleko jsme ochotni zajít ve stavění zdí mezi kulturami a tvrdit, že Al Adhá má muslimské děti učit odolnosti a lhostejnosti ke smrti a prolévání krve, když mi při naší péči o vejce a slepici kolikrát ani nevíme, jak slepice vypadá, jak se chová a co vlastně žere.