Ve vlastní šťávě: Pohřební hostina jako obřad a gesto

Všimli jste si už někdy, že býváte zváni do restaurací na narozeninové či svatební hostiny, rauty, večírky i promoce, ale kde zůstala pohřební hostina? Jen několik málo restaurací nabízí i tuto službu. Z tradic starých Slovanů, ale i ostatních národů se můžeme dozvědět, že projevovat úctu a důkladně zapít se nesluší jen při svatbách a narození nových občánků. I pozůstalí by měli mít nárok na vzpomínku, důstojnou trachtaci, pořádné zapití spojené s rozbíjením nádob, okázalými projevy žalu, bezprostředními výlevy smutku a stesku po blízkém, který nás navždy opustil.

Dnešní doba se mimo jiné projevuje tím, že nejen vytěsňuje staré a nemocné na okraj společnosti a pokud možno z dohledu, ale i věci poslední, jako je umírání, pohřeb a pohřební hostina, se hlavně z nutnosti přecházejí trapným mlčením. A hlavně ať je to tak nějak rychle za námi. Proč? Je to snad nějaká jiná forma pověrčivosti? Nepouštět si zubatou příliš k tělu?

Lesní hřbitov Nový Bor|foto: Ladislav Renner

Jestli má hostina svatební svá pravidla a sluší se při ní zachovávat určité tradice a etiketu, u hostiny pohřební (stejně jako u pohřbu) je na místě mnohem víc diskrétnosti a mnohem víc empatie. Takové rozloučení bolí, ale bez něj to nejde. Jako by se v nás v takové chvíli projevil jakýsi atavismus. Někteří z nás cítí potřebu udělat NĚCO. My jsme s bratrem v noci chodili ostrým pochodem temným lesem sem a tam a střídavě plakali a střídavě překonávali nápory stesku a smutku. Ta chůze, ta nám pomáhala. Její rytmus nás uklidňoval. Když jednomu na okraji Sahary dorazila z domova smutná zpráva, bylo nutné NĚCO udělat. Obřad. Gesto. Rozloučit se, abychom mohli jít dál a dělat svou práci. Celý den jsem sháněl v poušti jehně a potom dost alkoholu na to, abychom si večer mohli sednout a připít na naše otce a celou noc si povídat o jejich výstřelcích a zvláštnostech. O tom, co nám dali a co nám upřeli a jak moc nám to v životě vlastně všechno pomohlo. Bylo důležité upéct to jehně, opít se a plakat.

Čtěte také

Návratu k poslednímu rozloučení tak, jak by si ho zesnulý přál, se věnuje třeba projekt Ke kořenům. Od výběru urny, výběru místa uložení ostatků, hudby a samozřejmě i jídla – to všechno podle posledního přání. Tak se to sluší. A na takový pohřeb můžete vzpomínat s pýchou a s pocitem, že kdyby u toho dotyčný byl, určitě by se mu to líbilo víc než koktající úředník, ohrané CD s provařenou klasikou a oschlé šunkové chlebíčky podávané znuděným číšníkem.

Ondřej Kobza pro projekt alternativního pohřebnictví Ke kořenům o tom, co by chtěl zahrát na svém pohřbu |foto: oficiální Facebook Ke kořenům

Jako tip na pohřební hostinu rozhodně nedoporučuji obligátní věneček a rakvičku. Doporučuje se drobné občerstvení – nic, s čím byste museli zápolit příborem, dost vydatné na to, abyste mohli pít značné množství alkoholu. Hostina by měla být ideálně založená na stole – předpokládá se, že někdo nebude mít vůbec chuť jíst, někdo dostane hlad později. Personál by se měl pohybovat kolem hostů diskrétně a komunikovat tiše a co nejméně.

Co říct na závěr? Není to sranda, ale to neznamená, že to nemá být udělané pořádně, no ne?