Ve vlastní šťávě: Slova přejatá v kuchyni II
Posledně jsme skončili u slov, která k nám doputovala, jen etymolog ví odkud. Už víme, že mnoho slov, která běžně užíváme v kuchyni, přišlo z Indie nebo Arabského poloostrova. Cesty některých výrazů byly opravdu krkolomné, a i když mám smysl pro romantiku, nejsem příznivcem zjednodušujících vysvětlení. Třeba že slovo klobása mohlo vzniknout z hebrejského kol, tedy všechno, a basar, což je maso.
Připomíná mi to situaci z knihy Dobrodružství Huckleberryho Finna s vysvětlením výrazu „smuteční orgie“: „Obyčejně se říká pohřební liturgie. Ale liturgií se už v Anglii neužívá. S těmi je konec. V Anglii teď říkáme orgie. Orgie je lepší, protože to líp vystihuje, oč nám jde. Slovo pochází z řeckého orgo, což znamená venku, otevřeně, na širém prostranství, a z hebrejského ijé, schovávati, ukrývati, čili pohřbívati. Vidíte tedy, že orgie znamená otevřený čili veřejný pohřeb.“
Našimi sousedy nejbližšími jsou kromě bratrů Poláků také Němci. Mimochodem, český výraz Němec neznamenal nic jiného než člověka, kterému nerozumím jediné slovo, ani kdybych se nakrájel na tenké plátky a pokapal citronem – je pro mě tedy jako němý. Tedy Němec. Jenže Češi přijali od svých západních sousedů mnohé. Jen z němčiny jsme podle webu Naše řeč přejali 4052 slov včetně odvozenin (zdrojem je Jungmannův Slovník česko-německý).
Takže koho by napadlo, že třeba taková šunka prostě pochází z německého Schinken a to je odvozeno od slova stehno – Schenkel? Podobně jako španělské jamón je odvozeno od francouzského Jambon a noha se francouzsky řekne Jambe. Moje generace se ještě v kuchyni mohla ohánět tzv. fišléflem, tedy děrovanou obracečkou, ale nikoho by nenapadlo nazývat ji rybí lžíce.
O knedlíku už byla řeč, už Jan Hus byl mírně řečeno trochu mrzutý z toho, že místo abychom nazývali knedlík poctivým českým slovem šiška, oháníme se tady germanismy. Také slovo nudle k nám přišlo z němčiny, a nebýt původ slova mrkev tak mlhavý a odkazující podle ruského etymologického slovníku Maxe Vasmera k praslovanštině a slovu morkov, také bych si vsadil na němčinu.
Stejně jako v případě ředkve, cibule anebo starých dobrých brambor. Právě ty jsou takovým sympatickým příkladem rázovitého vzniku slov. Zatímco v Portugalsku a Španělsku zůstalo u slov batatas a patatas podle indiánského papas, Italové už mluvili o patate, ale také tartuffo (tedy lanýž) a Němci z toho podle všeho udělali známé Kartoffel. Francouzi mluví o pomme de terre, takže Němci pružně zařazují do výzbroje Erdapfel, tedy staré dobré erteple – a zemské jablko, nářečně zemák, je na světě. A v českém nářečí už to lítalo – v jidiš užívané krupmiren nebo grubmír, krampel nebo slovenské kobzole.
Krásně to popisuje v knize Devět bran Jiří Langer, který nechává promlouvat o kráse jidiš rabiho Naftuliho: „Když chudý Němec ráno vstává a ptá se ženy, co bude dnes k obědu, slyší každý den stejnou odpověď: Ertepfel. Jen tak někdy pro změnu má také kartofeln. Jak mu je asi potom celý den, chudákovi, když každé ráno slyší totéž a jedno. Kdežto my! My také ovšem jíme jen brambory a zase jen brambory. Ale přece máme každý den něco jiného. V neděli kartofljes, v pondělí žemakes, v úterý erdepl, ve středu bulbes, ve čtvrtek barbuljes a v pátek třeba krupmírn. A na svatý šábes si uděláme kígl bramboráček...“ A nezapomínejme ani na naše krkonošské „koroptve střílené motykou“!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
