Ve vlastní šťávě: Sociolog kontra kuchař

Pominu jídla typu kreplach, o kterém Howard Wolovitz prohlásil, že jde o velký klingonský knedlík, a skočím na klasiku všech klasik – plněný husí krk, kiške, což je rusky střívko, a gefilte fiš, tedy plněnou rybu. Pro Aškenazim byli typickými rybami kapr a sleď, později losos a treska. To, že z něčeho sundáte kůži, část masa pomelete a nastavíte vejci, drceným chlebem a bylinkami – zkrátka připravíte nádivku, kterou potom vrazíte zpátky do kůže, a celé to uvaříte nebo upečete a podáváte teplé nebo studené se salátem z brambor nebo řepy, to není posedlost, sexuální deviace ani jiná duševní porucha. To je projev pragmatismu.

Dovoluje mi to vytěžit například z husy, která nepatří k nejlevnějším, maximum. Maso se dá vykostit, kosti použít na vývar, část masa se připraví jako konfit, tedy zavaří ve vlastním tuku (mimochodem další tradiční aškenázský trik, jak si nachystat výbornou masovou konzervu), a kůže či krk se naplní nádivkou, která může sestávat v tom nejkrajnějším případě z mouky zapražené na husím sádle, nebo bramborákovým těstem, v těch lepších případech v mletým mase s pohankou nebo rýží, drcenými macesy a tak dále.

Ale proč bychom chodili nějak daleko. Vždyť co jiného je jitrnice nebo jelito než způsob, jak dobře zužitkovat střívko a zbytky a odřezky masa a vnitřností, které by jinak nedělaly na talíři parádu? Kromě skutečnosti, že pracujete s materiálem, který je po ruce, a snažíte se ho zužitkovat pokud možno beze zbytku, a kromě snahy uchovat takovou potravinu co nejdéle a zároveň ji přichystat vkusně a chutně nalezli sociologové další rozměr takové činnosti.

Aškenázská kuchyně|foto: Petr Zahnáš

Představte si, že párek v rohlíku například v jejich představách symbolizuje penis a vagínu. To jsou věci. Dovolil bych si namítnout, že COKOLIV nacpete do střívka, nakonec vypadá jako penis, i kdybyste se rozkrájeli, a JAKÝKOLIV otvor může někomu s bujnou fantazií připomínat hezké chvilky strávené s milostnicí. Ale to, co mě na tom zaráží, není ani tak ta asociace.

Taky mám nějakou fantazii, nebo jsem alespoň míval. Ale ten způsob uvažování je zarážející. Fakt, že se zase vytrácí ta funkce. Smysl se ztrácí. Mizí důvody. A na jejich místo nastupují divoké analýzy, hry, dovádění a laškování. Hláška mojí babičky „Nehraj si s tím jídlem a jez!“ – zdá se – nabývá na aktuálnosti. Na jednu stranu pláčeme po návratu kvalitní, takzvané staré dobré domácí kuchyně, na druhou stranu ji posadíme do křesla, vezmeme si blok a tužku, nasadíme si brýle a uděláme jí důkladnou psychoanalýzu.

Je hezké přemýšlet o tom, co jíme, ale jak si takový sociolog může ještě pořád s chutí kousnout do klobásy?

Fotografie z kurzu aškenázské kuchyně poskytl Petr Zahnáš. Děkujeme!