Ve vlastní šťávě: Zbytečné pohyby v kuchyni
Konec roku svádí k bilancování, k přehodnocování, uzavírání účtů a utrácení zbylých peněz. Místo abychom zabředávali do nekonstruktivní sebekritiky vlastních pokusů o světovou gastronomii, pojďme se podívat na několik našich oblíbených a zbytečných pohybů v kuchyni.
První překážkou, kterou si vytváříme sami, je pokládání nádob, ve kterých postupně zpracováváme suroviny, na přeskáčku. Místo abychom si je srovnali ergonomicky podle toho, zda jsme praváci, nebo leváci, pohybujeme s každou porcí zmateně přes ruku, cintáme všude kolem a obvykle nás napadne srovnat si to logicky až s posledními třemi porcemi ze sta. Příště všechno zopakujeme stejně.
Běháme v kuchyni maraton. Nádobí na vaření není u sporáku, ale v nějaké skříni na druhém konci kuchyně. Voda je co nejdál od sporáku, takže po kuchyni běháme s nějakým nočníčkem, koš na odpadky stojí samozřejmě někde v koutě, a ne pod linkou nebo vedle linky, na které pracujeme. Každý den tak v kuchyni naběháme deset jarních kilometrů, ale představa, že bychom si ji přestavěli tak, abychom při vaření stáli na místě a jen se otáčeli, je natolik děsivá, že takhle raději budeme běhat roky. Člověk si přece zvykne na všechno.
Při vykrajování stopky z rajčete se lidstvo rázem rozdělí na tři části. První a nejpočetnější skupina zapíchne špičku dranžíráku do rajčete a vykružuje otvor. Hezké. Takové rurální. Druhá, méně početná skupina rozpůlí rajče přesně na dvě poloviny a z každé půlky vyřízne rázným véčkem polovinu stopky. A několik lidí se omezí na tři pohyby. Prvním rozpůlí rajče těsně vedle stopky, takže získá jednu polovinu bez stopky a z té druhé dvěma rychlými pohyby vykrojí stopku. Rajčata a papriky potom takový jedinec krájí z vnitřní strany, protože vnější je lesklá a tužší a nůž po ní může lehce sklouznout.
Dalším oblíbeným a zbytečným pohybem je technika práce se škrabkou nazývaná „šmidliky fidliky“. Místo abychom přiložili škrabku na ovoce nebo zeleninu a jedním správným tahem odstranili pruh slupky, raději chaoticky oškubáváme jablko nesouvislými pohyby a případné zbytky slupky, které po takovém tanečku na jablku zůstaly, očistíme. Ztráta materiálu naskakuje s každým dalším kusem jablka a na několika kilogramech může dosáhnout až 15 % dužiny.
Při obalování řízků s oblibou zapomínáme, na co máme druhou ruku. A tak zatímco jednou rukou se opíráme o stůl, máme jí v bok nebo s ní louskáme prsty do rytmu flamenka, na druhé se postupně kupí mouka, vejce a strouhanka. Rychlost obalování se násobí se zapojením druhé ruky. Buď ji použijeme jako další sílu na lince, takže levá podává maso a obaluje moukou a vejcem a pravá dokončuje strouhankou, nebo používáme obě současně. Nevěřili byste, jak tím zrychlíte.
Další věc je míchání. Zbožňuju nesmyslné míchání. Baví mě pozorovat lidi, kteří patrně z nudy točí vařečkou v hrnci, tu zleva doprava, po chvíli mění směr a jedou zase zprava doleva. Při smažení cibulky ji nenechají ani chvíli oddechout a vytrvale s ní vrtí, obracejí ji a pošťuchují. Místo aby ji prostě nechali trochu opéct z jedné strany a potom ji „otočili“ a nechali ji opéct z té druhé a zatím se věnovali nějaké jiné bohulibé činnosti. Zásadní je slovní spojení „nechat“. Časté míchání způsobuje větrání a ztrátu tepla a mění často smažení na dušení.
Nožem na chleba zuřivě sekáme kosti a nožíkem na zeleninu se snažíme upižlat chleba. Tři rázné a dlouhé pohyby nožem na chleba vytvoří krásný krajíc a na kosti si berte raději sekáček. Ať je váš nový rok šťastný, veselý a spokojený. A taky prostý zbytečných pohybů.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
