Ve výhni vypečených Varů

7. červenec 2006

Radio Wave - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas

Festival ve Varech letos provázejí mimořádná vedra. Je to vypečený festival... Praží se nejenom diváci, kteří chodili do mimořádně kvalitně odvzdušněného nafukovacího kina Espace Dorleans. Potí se i pořadatelé: kolos MFF KV je sice v nezastavitelném pohybu a tradičně (velmi příjemně) bez časových skluzů, ale Lázně I s festivalovým Energy Clubem vyřadil na jeden den požár a hned nato splasklo i zmíněné nafukovací kino. Jinak je pro pravidelného návštěvníka všecko při starém: oblíbené hospody a nejlepší bagety stále na tom samém místě, fronty na stejných místech, vlastně jen filmy se vyměnily.

Atmosféru mezi diváky nejvíc formují obavy z dlouhých depresivních záběrů, které by museli sledovat, aniž by jim k tomu byl servírován vzduch. Když se na plátně při projekci snímku Neviditelné vlny objevil dlouhý záběr na moře, zaslechl jsem za sebou dívčí hlas: "Ty vole, to snad ne... Už zas!" Umělecká kinematografie je často prostě trochu pomalejší než ta komerční. Slečna nevydržela a zajímavý melancholický thriller po čase vzdala. Vzduch jí byl asi milejší. A ne že by to o dvě hodiny později na tomtéž místě při projekci japonsko-americké Velké řeky bylo jiné. Po dvaceti minutách filmu část publika zhodnotila styl filmu a radši se zdekovala.

Ze stejného důvodu publikum možná přecenilo lehkou (a prázdnou) komedii Puccini pro začátečníky. Prostě se nechalo prázdninově bavit a mozek lidi nechali pro tentokrát v klidu odpočívat. Naopak jeden z pomalých a depresivních filmů, který vedro překonal a udržel si moji pozornost až do trochu záhadného konce, byla mexická Krev - rozhodně se tak zařadila mezi moje osobní festivalové hity. Jinak si tu diváci zatím nejvíc cení Station Agenta - tenhle film vede hlasování o diváckou cenu. V kuloárových řečech se zase nejvýš hodnotí Klima od Turka Nuri Bilge Ceylana. Že by i filmovou kritiku potrefilo počasí?

Vždycky mě potěší fronty na retrospektivy. Vloni narváno na Samu Peckinpahovi, letos na Johnu Hustonovi... Poklad na Sierra Madre potěší, i když není v barvě a ve videoklipovém rytmu. Navíc drsňák Humphrey Bogart přece patří na černobílý celuloid, ne? Ale když filmy stejných kvalit a stejného stáří promítají klubová nebo archivní kina, zejí obvykle prázdnotou. To je prostě síla festivalů. Důvěra návštěvníků v dramaturgy je vysoká, nechají se vylákat třeba i na thajské filmy - letos ve Fóru nezávislých, na které by se jinak nikdy neodhodlali.

Já se ještě odhodlám na několik dalších exotik a/nebo zajdu na známá jména a festival se pomalu bude chýlit k závěru. Pak bude víc času nechat si celou tu dávku kinematografie nějak projít hlavou. A vychladnout.