Velké rozpaky nad Kánonem filmu

Celý pokus o sestavení kánonu je samozřejmě problematický. Ostatně, přišel na to i sám scenárista, režisér (a původně filmový kritik) Paul Schrader, jehož myšlenkami se česká anketa inspirovala. Příznačné je, že Schrader sám svou knihu Kánon filmu nedopsal a naopak musel napsat esej, proč to nejde. Další problém spočívá v tom, že Schrader sice je i filmový teoretik, ale rozhodně ne filmový historik.

Filmoví historici dnes houfně opouštějí jakékoli pokusy sestavit univerzální dějiny filmu nebo je obecně popisovat jako soustavu výjimečných uměleckých děl. Není to dáno jejich nevzdělaností, ale naopak vědomím mnohem širších souvislostí. A samozřejmě také obavou před jakýmkoli zjednodušujícím dělením na filmy méně a více hodnotné. Nejde o alibismus, spíš o poukaz na problematičnost kritérií. Dobře je to vidět právě na kritériích kanoničnosti, která si stanovili autoři české ankety a jež působí skutečně velmi „platónsky":

Krása. Estetický pojem krásy už dnes moc neobstojí. Proti kráse můžete postavit ošklivost a sledovat v jakém vztahu se nacházejí. Současné umění s ošklivostí významně pracuje, případně nepracuje s pojetím krásy. Spatřovat krásu v některých syrových realistických filmech nebo dokumentech může pouze těžký masochista.

Jednota formy a obsahu. Dělení děl na formu a obsah se dnes rovněž hojně opouští. Zatímco forma je totiž u filmů konkrétní a dá se dále dělit na vyprávění a styl, tak obsah je něco těžko uchopitelného. Představa, že mezi dobře definovatelnou kategorií a nedefinovatelnou kategorií existuje nějaká jednota, je hodně ideologická. (Mocensky řečeno: „o tomhle film je a má být").

Tradice (jak se umělecké dílo vztahuje a vymezuje vůči soudobému umění a vzhledem k historickému vývoji). Tohle vlastně není kritérium, protože tu nemáme určeno, jaké vztahy jsou oceňovány. Tuto kategorii si může vykládat každý po svém.

Trvalost (aneb jak umělecké dílo odolává času). V moderní době podléhá času všechno; trvalost je překonanou normou. Navíc většinou pomíjí dobové přijetí filmů, než se stanou klasikou. Je to spíš konzervující přístup, který zamezuje různosti výkladů.

Morálka. Morální vyznění v obecném slova smyslu má každé dílo. Mnoho filmů, které se postupně mohou stát kanonickými, byly původně považovány za amorální. Celé to zavání nepříjemně nafoukanou představou, že „právě dnes víme, co je správné".

Zvláštnost. (Kvalita, která k obvyklému konceptu originality přidává magii tkvící v nepředvídatelném a neznámém). Magii do estetiky pro jistotu netahat. Buď používáme kritéria, u nichž jsme schopni se shodnout, co znamenají, nebo je nemáme vůbec zveřejňovat. V estetice existuje termín „ozvláštnění", který se ale vztahuje k formálním inovacím vzhledem k dosavadní tradici.

Schopnost fascinovat (kvalitní dílo propojí diváka citově i intelektuálně s jeho vlastní zkušeností, na rozdíl od děl, které ho nechají mnohem pasivnějšího). Tady se nelze ubránit pocitu, že dochází ke zmatení pojmů. Být fascinován znamená být do značné míry pasivní a podléhat dílu. Aktivní divák si naopak buduje spíš distanci nebo vstupuje do vyrovnaného dialogu s dílem, před nímž ale nemá povinnost poklekat jako „věřící". Aktivizace publika probíhá podstatně odlišnějšími způsoby než skrze fascinaci.

Na rozdíl od jiných lidí nám nevadí sestavování žebříčků, máme pro tuhle disciplínu dokonce tak trochu slabost. Nicméně návody, jak rozpoznat kvalitní film od nekvalitního jsou nám bytostně odporné. A navíc: je trochu komické, postavit na tom systém navyšování mediální gramotnosti na školách. Jak bylo již půvabně řečeno v tiskové zprávě: metodika bude následovat. Autoři možná ani zatím netuší, jak s Kánonem na školách reálně naložit. Snad tedy nakonec zůstane jen u té ankety…

K tématu se brzy vrátíme anketou mezi českými filmovými kritiky mladší generace v pořadu Rentgen na Radiu Wave.