Velkolepé čtvrt století Hercula Poirota

Spisovatelku Agathu Christie prý inspirovalo setkání se zástupem belgických uprchlíků, které Velká válka vyhnala do městečka Torquay v Devonshire. V jejich čele kráčel mužíček s vejčitou hlavou a knírem. Právě tak se měl zrodit svérázný a vždy upravený Hercule Poirot, který při vyšetřování zapeklitých vražd spoléhal na jedinou věc – své šedé buňky mozkové. Od roku 1920 se z něj stal fenomén, který na filmovém plátně nosil celkem pět tváří (počítáme-li i ztracený film Alibi z roku 1931 s Austinem Trevorem v hlavní roli).

Nejslavnější inkarnace však nepatří ani poněkud humpoláckému Peteru Ustinovovi, ani blazeovanému a odtažitému Albertu Finneymu. I když se autor tohoto textu pouští do nepřípustných spekulací, Hercule Poirot bude jednou pro vždy spojen s televizí a tváří Davida Sucheta, muže, který legendárnímu detektivovi obětoval čtvrt století života a pedantickou přípravou se vyrovnal nejslavnějším vyšetřováním geniálního Belgičana.

David Suchet, literární detektiv
Při výběru hereckého představitele do televizní verze na konci 80. let měla vnučka Agathy Christie jediný požadavek: diváci se mohou smát s Poirotem, nikdy však jemu. Proto byl vybrán důstojný divadelní matador David Suchet, v jehož výrazu se snoubí jemná finesa s čímsi bezmála ďábelským. Sundejte mu ikonický knírek a před vámi stojí člověk, který vypadá poněkud démonicky.

Ze seriálu Hercule Poirot: Smrt lorda Edgwara|foto: Česká televize

Na rozdíl od svých předchůdců, kteří Poirota ohýbali podle svých hereckých preferencí, postupoval Suchet jako správný detektiv. Přečetl všechny texty Agathy Christie (přes 50 povídek a 33 románů) a vypsal si každou drobnou charakteristiku hrdiny. Získal tak93 stop, které autorka ve svých knihách zanechala. Podle nich pak Poirota vymodeloval a k osvědčenému kníru a akcentu přidal celou řadu klíčových drobností – např. vysoký hlavový rejstřík hlasu, který odráží přemýšlivou náturu postavy a podivnou cupitavou chůzi.

Čtvrt století vražd a klamných slov
V roce 1989 měl na ITV 1 premiéru první díl seriálu, který do roku 2013 nastřádal celkem 13 sezón a zadaptoval všechny podstatné poirotovské povídky a romány. Při tom zachytil proměnu média – první dvě sezóny jsou klasickým televizním seriálem, tvořeným kratšími epizodami, později přicházejí celovečerní filmy.

Ty se postupně oprošťují od striktní seriálové šablony a stále výrazněji začleňují okázalou výpravu a architekturu lokací přímo do stylu vyprávění a záběrování. Po velmi kompaktním raném období nastupuje v posledních sezónách fáze, v níž se uplatňují odlišné vize slavných britských televizních režisérů, kteří otevírají nové perspektivy klasických příběhů.

Ze seriálu Hercule Poirot: Vražda na Nilu|foto: Česká televize

V posledních době Hercule Poirot vstřebal i trend relativizace klasických postav. V roce 2010 je uvedena nová verze Vraždy v Orient Expressu, která namísto typické salónní detektivky nabízí intenzivní klaustrofobické drama s Poirotem zlomeným a lapeným v těžkém morálním dilematu.

Poirot tak unikl stagnaci a dokázal oslovit i měnící se publikum. Některé z nových dílů tím sice ztratily nevinné konverzační kouzlo a působí cize, nicméně precizní a charismatický Suchet funguje jako svorník stále rozdílnějších režijních a dramaturgických přístupů.

Jádro seriálu však zůstává neměnné: zapeklité případy, obvykle situované do jasně vymezeného prostoru a komunity (dům, rodina), v nichž je každý podezřelým, každý má motiv a tajemství. Poirot není klasickým „forenzním“ detektivem, ale spíše pozorovatelem, jehož metoda má cosi společného s psychoanalýzou. Nechá postavy mluvit a vyhledává v jejich slovech drobné trhliny, které odhalují skrytý význam. Jak sám říká: „Poslouchám, co říkáte, ale slyším, co tím skutečně míníte.“

Konec jedné epochy
Poslední třináctá série, která symbolicky stahuje oponu za čtvrt stoletím brilantních dedukcí a psychologických pozorování, všechny výše zmíněné trendy spojuje. Obsahuje zcela průměrné položky (Sloni mají paměť), nedotažené experimenty s jiným modelem vyprávění (Velká čtyřka) i esteticky nesmírně elegantní a vybroušené klasické případy (Hra na vraždu).

Ze seriálu Hercule Poirot: Zlo pod Sluncem|foto: Česká televize

Přes všechna zaškobrtnutí ale stahuje oponu ve velkém stylu, když v závěrečných minutách epilogu Poirotův poslední případ představuje neznámou hrdinovu tvář, která zůstávala skrytá za roztomilým úsměvem výstředního mužíčka. Zároveň zpřítomňuje ústřední dilema postavy: kde spočívá nejvyšší forma spravedlnosti a jaké meze lze přestoupit, aby byla naplněna?

Završení seriálu potvrzuje, že nejlepší hrdinové jsou ti, které ani po letech tak úplně neznáme. S Poirotem umírá na obrazovce nesmírně precizní, promyšlená a stále fascinující herecká kreace, která udržela konzervativní „whodunit“ detektivku naživu i v progresivní a dravé konkurenci současných hi-tech kriminálek a chytrých aktualizací.

Slzy, které po tváři Davida Sucheta tekly několik vteřin poté, co Poirota „zabil“, jsou důkazem nezvykle hlubokého spojení herce a jeho postavy. Zní to starosvětsky a sentimentálně, ale patří to sem.

„They were good days. They have been good days.“
Hercule Poirot, ITV, Velká Británie, 1989–2013. 52–103 minut.