Vnější tma: Procitnuvší svět McCarthyho stínů

Lze z ní vypozorovat tvorbu autorových typických konfigurací, archetypů i stylových postupů, které posléze uzrají v jeho vrcholných dílech, hraniční trilogii a brutálním historickém proroctví Krvavý poledník. Právě McCarthyho opus magnum v mnoha ohledech Vnější tma, text vydaný v roce 1968, evokuje. Zdánlivě neforemný svět románu, zasazeného na přelom 19. a 20. století do státu Tennessee, je tvarován motivy kruté předurčenosti, jíž jsou lidské kroky vydány na milost a nemilost.

Příběh bezcílného bloudění dvou sourozenců – Cully a Rinthy Holmeových – je s typickou strohostí orámován matoucím bezčasím i cykličností prostoru, z nějž jako by nebylo úniku. Vše je osudově spojeno a prostoupeno nesmiřitelným řádem, který nezná odpuštění. Bratr a sestra putují nezávisle na sobě – ona hledá odložené (zřejmě společné) dítě, on hledá ji. Jejich vzájemné cesty se nekříží, míjejí se v prostoru i v čase, přesto vykazují nápadnou motivickou symetrii – jako by se zážitky jednoho zrcadlily v zážitcích druhého. Občas v převážně anonymním světě čtenář vydedukuje, že se k sobě blíží, ale jinak platí mimoděčné konstatování jedné z postav: „Řek bych, že sestřička je jenom vo kousek dál po cestě, nebo ne?“

Odpověď „nevím“, kterou reaguje Culla (a potažmo i čtenář), je pro svět bez skutečných vášní typická. Aktéři příběhu se posouvají vpřed ze zvyku, s tichou zarputilostí čelí nástrahám osudu, míhají se zdánlivě nesmyslnými epizodami v životě jižanského venkova, účastní se bezcílně zacyklených dialogů… McCarthyho vypravěč, nezaujatý a chladně pitoreskní jen občas dovolí prosáknout studenými barvami bezmoci překvapivě polidšťujícímu detailu, jako by se z úporné lidské bídy na moment vykutálelo zrnko dobroty zachycené především perspektivou bezbranné Rinthy.

Cormac McCarthy|foto: Nakladatelství Argo

Vnější tma je skutečnou laboratoří stylu Cormaca McCarthyho, jenž krystalizuje mezi úsporností, nezúčastněností, starozákonní strohostí a zjitřenou barokní expresivitou, která mění banální situace ve strhující lyrické obrazy, šerosvitné, útrpné, útočící na všechny smysly. Je to právě tato vnitřní dynamika mezi bezvýchodností epického líčení poutě a dravou imaginací popisných pasáží, z níž prosvítá klasické mccarthyovské univerzum. Jeho osudovost umocňuje leitmotiv lakonické trojice vrahů, která se s fatální pravidelností zjevuje na Cullových toulkách a svou brutalitou a neústupností evokuje autorovy majestáty zákona smrti: Soudce z Krvavého poledníku či „mincového“ vraha Antona Chigurha z románu Tahle země není pro starý.

Vnější tma je k prasknutí napjatým plátnem, na němž žádná z postav není bez viny a přitom všechno utrpení postrádá jasný etický smysl. Není tu prostor pro vykoupení, ponaučení, katarzi… Krutou bezmoc občas naruší záblesk soucitu a naděje, která klíčí z úrodné jižanské krajiny. Přesto už i v ní se rýsují zapomenutá znamení, fosilie dávnověku, z nichž později vykrystalizuje netečná planina americko-mexického pomezí a posléze post-apokalyptická pustina plná přízraků lidskosti. Sledování této bezmála biblické geneze zmaru, zatracení a vykoupení představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol moderní světové literatury. Nehledě na to, že Vnější tma se řadí k McCarthyho nejintenzivnějším textům…

Cormac McCarthy: Vnější tma
Přeložil: Michal Svěrák, Praha: Argo, 2011. 218 stran.