Výstřední zábava klouzající po povrchu. Wes Anderson v Psím ostrově jen neškodně panáčkuje
Skoro deset let po Fantastickém panu Lišákovi natočil Wes Anderson další animovaný film. Znovu je to svým způsobem úchvatná kutilská podívaná s puntičkářským citem pro množství maniakálně propracovaných detailů. Kamsi se ale vytratil jakýkoli hlubší smysl tohoto marnotratného stroje na zábavu.
Kdo zná starší Andersonovy filmy, určitě ho nepřekvapí scény, kde kuchař s přehnanou obřadností připravuje otrávené suši nebo kde tým vědců se stejně radostnou překombinovaností testuje sérum proti zákeřné psí chorobě. Anderson pořád rád převádí do filmu princip Rube Goldbergových strojů – zařízení, která vykonávají jednoduché úkoly pomocí přehnaně složitých mechanismů. Jejich chod je svým způsobem radost pozorovat, i když jedou na prázdno. Sledování Andersonových filmů vzbuzuje podobný pocit.
Funkčně nefunkční nápady
Psí ostrov možná není tak zábavný jako formálně vybroušená komedie Grandhotel Budapešť, pořád ale může mnoho diváků okouzlit svojí chytlavou výstředností. Příběh z Japonska budoucnosti, kde zlotřilý starosta města Megasaki nařídil deportaci všech psů na ostrov sloužící zároveň jako skládka, je přehlídkou důmyslných funkčně nefunkčních nápadů – psi mluví anglicky, ale japonštinu složitě překládají tlumočníci; film má zpřehledňovat spousta rozdělujících a vysvětlujících titulků, které ale ve všem dělají spíš větší zmatek; děj vypadá jako další variace na roztomilý rodinný film o přátelství dítěte a psa, ale ani na malém Atarim Kobajašim, ani na zjizveném divokém psovi Náčelníkovi toho moc roztomilého není. Anderson zkrátka vytvořil další ze svých přehlídek důvtipných nápadů, jak dělat jednoduché věci složitě.
Vypadá to ale, že zklamané z Psího ostrova jsou jen dvě skupiny diváků – znalci Andersonových starších filmů a milovníci japonské (pop)kultury. Vzhledem k tomu, že patřím do obou z nich, mám pro jejich výhrady velké pochopení.
Milovníci Andersenových nejlepších filmů jako Rushmore, Life Aquatic nebo zmiňovaný Fantastic Mr. Fox se nemohou zbavit pocitu, že něco hodně zásadního z jeho poetiky v režisérových nových dílech zmizelo. A že si za to tvůrce nedokázal najít stejně zajímavou náhradu. Anderson ve svých nejlepších dílech vyprávěl o rozvrácených rodinách a selhávajících mezilidských vztazích. Jeho hrdinové byli dětinští nadšenci, kteří se pokoušeli stavět vlastní životy a vztahy podle podobných rubegoldbergovských principů, na nichž Anderson buduje své filmy. Jeho snímkům se dařilo spojit hravost s melancholií z toho, že život není tak dokonalý jako naše (naivní, hloupé a sobecké) plány. Zhruba kolem filmu Až přijde měsíc ale jako by hravá a kutilská stránka jeho filmů začala převládat a z Andersena se stal tvůrce vybroušených osobitých komedií, které ale nenabízejí o moc víc než neškodnou zábavu.
Hračka jménem Japonsko
U filmu Psí ostrov dokonce můžeme mít pocit, že dětina Anderson tentokrát dostal na hraní Japonsko. Několik komentátorů už si stačilo všimnout, že režisérova novinka nezachází s japonskou kulturou právě nejzdvořileji. Problém ale není ani tak v tom, že by Anderson Japonce znevažoval. Pravda, občas si pomůže nějakým tím stereotypem – třeba když nechává celý národ svorně se dojímat nad tím, že někdo recituje haiku. Horší je, že se Psí ostrov tváří, že je celý o Japonsku, ale přitom si toho z něj vlastně moc nebere. Většinou jen klouže po povrchu dobře známých a prvoplánových asociací – zahraje nám notoricky známý hudební refrén Kurosawových Sedmi samurajů, ukáže nám staré japonské svitky a velký prostor věnuje i motivu robotických psů.
„Wes Anderson zpomalil americkou komedii a vnesl do ní melancholickou zenovost,“ říkají Fila a Tesař
Smutné postavy pronášející vtipné repliky s poker facem, děti, které se chovají jako dospělí, kteří se chovají jako děti. Puntičkářsky souměrný design natáčecích setů a americká retro estetika. Disfunkční rodiny, selhávající otcové, sourozenecká rivalita, kutilství a stop motiony v závěru. O kom je řeč, byste asi poznali, i kdyby jméno Wes Anderson v titulku nebylo. O Psím ostrově a celé filmografii hipstera z Texasu přišli mluvit Kamil Fila a Tonda Tesař.
V tomhle surfování terénem japonské kultury občas udělá vyslovený karambol, třeba když pojmenuje hlavního hrdinu Atari, což je jméno firmy vyrábějící počítačové hry a konzole, která navíc není japonská, nýbrž americká. Občas prostě jen nechápeme, jaký hlubší smysl tyhle výpůjčky mají. Nakonec se můžeme ptát, proč se film o ostrově psů vlastně odehrává zrovna v Japonsku, a ne třeba v jižní Itálii nebo v Mexiku?
Rozčarování pár japanofilů nad tím, že se Anderson neobtěžoval nastudovat si kulturu země vycházejícího slunce pořádně do hloubky, asi spoustu diváků příliš trápit nebude. Možná je to ale jen jeden z projevů mnohem hlubšího problému, kterým film trpí. Na rozdíl od bezproblémově zábavného Grandhotelu Budapešť se Psí ostrov každou chvíli tváří, že říká něco zásadního o nějakém velkém tématu, jako je přátelství, vztah pána a poddaného nebo totalitní společnost. Při bližším pohledu jsou to ale všechno jen bezvýznamná štěknutí do prázdna.
Zkrocení zlého psa
Největší dluh tak Psí ostrov nemá ani tak vůči Japoncům, ale spíš vůči psům. Anderson vypráví o inteligentních mluvících psech, kteří se někdy chovají jako lidé a někdy jako psi. Podobně se chovaly i postavy Fantastického pana Lišáka, jenže to byla divoká zvířata. Psi v psím ostrově jsou naopak většinou ochočení domácí mazlíčci. Film přitom bere jako samozřejmost, že se vůči lidským „páníčkům“ chovají podřízeně a že se jim to ještě líbí. Celý film vlastně vypráví o divokém psovi, který se nakonec nechá naprosto dobrovolně a spokojeně ochočit. Navíc se k němu jeho novopečený pán Atari od začátku chová povýšeně a nadřazeně. Stejně jako spousta pejskařů i Anderson dělá tu chybu, že považuje podřízené chování domácích psů vůči lidem za jejich instinkt – a ne za chování, na kterém mají velký podíl tvrdé a kruté tresty.
Na první pohled je Psí ostrov prostě jen dalším krokem v Andersonově cestě stát se tvůrcem více nebo méně zábavných filmů, které naprázdno omílají tvůrcovy zaběhnuté autorské trademarky. Tentokrát ale režisér nenápadně dělá něco mnohem zákeřnějšího. Bere si složité problémy a dělá z nich duté součástky svých zábavných Rube Goldbergových strojů. Namísto aby se odvážně zakousnul do živého, citlivého problému, většinou kolem něj jen neškodně panáčkuje pro zábavu svých diváků.
Hodnocení: 67 %
Wes Anderson – Psí ostrov (Isle of Dogs), 2018
Poslechněte si audio recenzi, ve které Tonda Tesař vzpomíná na lepší časy Wese Andersona a bourá dětinskému režisérovi japonské bábovičky.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
