The Walkmen aneb Jak to po letech zklidnit

Na albu Lisboa sází newyorsko-filadelfský kvintet na obnaženější sound a prostší skladatelský přístup. Kapele dvojitý pobyt v portugalském hlavním městě prospěl: krásy lisabonské topografie a architektury se promítly do elegické atmosféry desky, která působí podstatně zklidněnějším dojmem než tomu bývalo u Walkmen dříve.

Rocková kolekce, vystavěná s důrazem na přímočarost, nezapře další - možná už méně očekávatelné inspirace - klasickou hudbou (valčík Torch Song) nebo neworleanským jazzem (první singl-trumpeťácká balada Stranded). Pryč jsou noise-rockové a garážové výboje raných alb i temné podtóny předchozí desky You & Me. To ale neznamená, že by se The Walkmen propadli do nudné selankovitosti. Přestože se tu do cválajících kytar zpívá o prospěšnosti venkovského vzduchu a písně se zdají být zasvěceny výletům do přírody a dosud nepoznaných krajin, nejde tu o naivní entuziasmus. Prosluněná, při vší jednoduchosti delikátně hymnická nahrávka, má v sobě dostatek drobných háčků a nepřepjaté radosti, aby dokázala na ploše pětačtyřiceti minut udržet naši pozornost.

The Walkmen - Lisboa|foto: Fat Possum

The Walkmen momentálně dělají muziku velmi nenápadnou, ovšem nikoli nudnou: není v ní třeba cokoli luštit, hledat příběh či rafinovaný koncept. V důsledku stojí jejich tvorba v takové opozici proti nové konformitě technologií napájené hudby, až jde skoro o radikální gesto.