Warren (Suicide) a jeho trochu rozporuplné představení

Byl to zase jeden dlouhý večer v Abatonu. Všední den, ale začínáme pozdě, předkapela Sunflower Caravan si svoje klávesové retro užívá opravdu dlouho, potom pustíme k lizu Steva Morella, který měl původně hrát až na afterparty. A pak... konečně! Chérie a Nackt, dva spoluhráči a samozřejmě krásná projekce, Bratr Warren se dívá... Vizuální část projektu tentokrát míň příběhová, postavená na prolínání animací a skutečných záběrů, jak autoři prozradili předem ve studiu Radia Wave.

Warren Suicide|foto: archiv skupiny

I po prý vynikajícím vystoupení v Brně o den dřív do toho kapela bušila poctivě, takže jsem vlastně ani nestíhal sledovat, jestli se na mě valí skutečně ta milionkrát omletá klišé, jak na konto hudby Warren Suicide říká třeba Karel Buriánek.

Nicméně to, co na začátku koncertu působilo jako strhující pulz temné energie, se v průběhu proměnilo v trochu monotónní strojový dusot, a i výraznější melodie jako by se vytrácely. V nejlepších momentech se Warren Suicide nebojácně pouštěli tam, kde se třeba Primal Scream zalekli elektronických běsů, které vyvolali, a zdrhli zpátky pod vlídná křídla rock'n'rollové kvočny. V těch nejhorších ke konci koncertu zase Nackt ztrácel soudnost a na pódium pozval vždy ke všemu ochotné fanoušky. Nechtějte po mně, abych musel rozsoudit, jestli to měla být ironická špička, nebo jestli si ten člověk skutečně myslí, že je taková hvězda. Nemám tyhle estrády rád, a tak jsem se po chvíli z Němců po anglicku odporoučel.

A to je vlastně můj hlavní pocit z živých Warrenů, rozporuplná dvousečnost. Když to vychází, vychází to opravdu pěkně. Když ne, působí to jako špatný vtip. Ale Berlíňané vždycky můžou říct, že se cítí být spíš kolektivem audiovizuálních umělců než kapelou, a jste nahraní. A Warren se zasměje.