Z Ósaky 1970 do dnešního Berlína. Cestování v prostoru a čase s historikem architektury Ondřejem Hojdou

„Jako je astronaut chráněn před slunečními větry a kosmickými paprsky, měli by být jednotlivci chráněni kapslemi před informacemi, které nechtějí,“ to je citace stará kupodivu skoro padesát let. Týká se bydlení v buňkách, takzvaných kapslích, které by bylo možné zavěsit na centrální konstrukci a v případě potřeby je přestěhovat zase někam jinam.

Takovou vizi bydlení budoucnosti předložili světu architekti ze skupiny metabolistů na Světové výstavě v Ósace v roce 1970. Hojda zkoumal jejich představy i celou světovou výstavu – včetně bydlení v buňkách a nafukovacích budovách. Jak vypadala budoucnost v sedmdesátých letech, o tom mluvíme v tomto Bourání. I o dnes už trochu zapomenutém československém pavilonu a prvních mobilech – i ty se totiž v Ósace objevily.

Hojda napsal o EXPU publikaci Ósaka 1970: Architektura, environment a média. Čtou se ale vůbec ještě knihy? A má cenu v době Instagramu o architektuře psát dlouhé texty? Podle Ondřeje jsou teoretici každopádně potřeba.

„Vnímám kontext a diskusi ve světě. Například vidím velkou proměnu, kterou architektura prochází vzhledem ke klimatické krizi,“ říká. Architekti si toho třeba ani nevšimnou. „Někdo, kdo je zabořen do své praxe, ten kontext třeba tak nevnímá. Spíš dělá věci, jako se dělaly vždycky. Jenže právě to, co se dělalo vždycky, nás může vést až ke katastrofě,“ dodává.

Během rozhovoru padne i pár tipů, například co si přečíst anebo jakou architekturu či park navštívit v Berlíně. Ondřej totiž v německém hlavním městě strávil víc než dva roky a má ho rád. Stejně jako Japonsko roku 1970.

Poslechněte si Bourání s Ondřejem Hojdou o tom, co ho fascinuje na zemi vycházejícího slunce a k čemu je dobré umět číst a psát.