Zdeněk Lukeš o omylech a pokladech architektury 90. let
„Mladá generace byla nabitá energií. Když já vystudoval architekturu, bylo téměř jedinou možností jít do Projektového Ústavu a tam rýsovat paneláky. Sem tam se někdo dostal do nějakého elitnějšího ateliéru, k Pragerovi nebo ke Šrámkové, kde se dělaly trošku atypické stavby, ale ty možnosti byly minimální.“ V 90. letech ale nastal překotný vývoj a uvolnění ve všech oblastech.
Architekti dostali konečně možnost realizovat vize postmoderny, high tech nebo dekonstruktivismu, které v 80. letech většinou visely ve vzduchu bez možnosti realizace. Začaly se víc používat počítače, lidé mohli cestovat a sledovat, co se venku staví, architekti zakládali soukromé kanceláře a dostávali se k novým zakázkám, které se za totality nedělaly: kostely, rodinné domy nebo administrativní centra. Učili se fungovat v tržním prostředí. „Objevily se dva typy kanceláří, těžkopádné transformované ateliéry, vedené známými jmény, které se ale brzy začaly potýkat s těžkostmi. Mnohem lépe se vedlo malým pružným studiím s mladými lidmi, kteří získávali postupně zajímavé zakázky.“
Zlomovým bodem byl podle historika architektury Zdeňka Lukeše první příchod velkého světového jména, Franka Gehryho, který společně s Vlado Milunicem postavil tančící dům. Jak se první porevoluční desetiletí otisklo do dobových staveb? Kdo nejvíce ovlivnil podobu české devadesátkové architektury? Kdo byli největší zadavatelé staveb a k jakým omylům a komplikacím docházelo? Poslechněte si celý rozhovor
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.