Ženy v nouzi: Azylový dům pro matky s dětmi

16. prosinec 2011

V Odpolední session míříme do Kolpingova domu, který funguje jako azylový dům pro matky s dětmi. Vysíláme přímo z místa, kde žijí skutečné „ženy v nouzi“.

K mikrofonu během živého vysílání z Kolpingova domu přizveme nejen obyvatelky domu, ale i jeho pracovnice, které se snaží klientky připravit na další samostatný život. Pobyt v Kolpingově domě je totiž omezen a měl by kromě přístřeší poskytnout ženám i pomoc pro vlastní osamostatnění, stabilizaci finanční situace a návrat do „běžné“ společnosti.

„Bolesti doby vám ukážou, co máte dělat“
Tak zní motto Kolpingova azylového domu v Praze Bohnicích, který v prvním rozhovoru představuje ředitelka Mgr. Jana Zemanová. Dozvíte se, jak tento druh pomoci vznikl, proč původně sloužil potulným tovaryšům a jak se Adolfu Kolpingovi podařilo tyto azylové domy rozšířit i do Evropy. Po historickém shrnutí se vrátíme zpět do současnosti a probereme fungování celého azylového domu. Kolik je k dispozici bytů a jaká je jejich obsazenost? Průměrná doba pobytu je 1,5 roku a maximální 3 roky. V některých případech může být klientka při nedodržení pravidel vyloučena, uvádí ředitelka Jana Zemanová.

Do Kolpingova azylového domu chodí pomáhat i dobrovolníci. V krátkém rozhovoru vyzpovídáme Veroniku a Honzu, kteří normálně pracují v bance, ale od zaměstnavatele mají vyhrazeny 2 dny v roce na podobné činnosti.

Jitka žije v Kolpingově domě se svým druhým, čtyřletým synem Davidem, její první dítě vychovávají rodiče, s kterými je pro ni samotnou kvůli neustálým hádkám obtížné vydržet. V domě má za sebou první rekvalifikaci, druhá ji čeká. Režim domu, který jí zabírá většinu času, nevnímá jako „buzeraci“, uvědomuje si, že musí přistoupit na pravidla a čas od času „stáhnout uši“ a „vyřvat se na dvoře“. Co bude dál, to ale netuší...


Pětadvacetiletá Zuzana strávila pět let na ulici s pervitinem. Má čtyři děti, v domě je s těmi nejmladšími, šestiměsíčními dvojčaty. Její přítel, s kterým má tři ze svých dětí, je momentálně zavřený (kvůli společné krádeži), po propuštění a pobytu v domě na půl cesty by mohl bydlet v „Kolpingu“s ní. Za pobyt v azylovém domě je vděčná, je prostě ráda, že nechala předchozí život snad definitivně za sebou. Koneckonců, aby nedělala „kraviny“, tráví většinu času v domě.

Jako červená nit se rozhovorem s klientkami vine vděk za šanci, kterou dostaly ony i jejich děti. Výjimkou není ani Míša, která do domu přišla s dítětem (následkem nechtěného početí v šestnácti letech) z diagnostického ústavu. Máma s ní o celé situaci odmítla mluvit a jedinou oporou jí je babička. Ovšem kromě sociálních pracovnic Kolpingova domu, kterým všechny klientky za to, co pro ně dělají, děkují.

Exklientka Šárka úspěšně prošla tímto kritickým obdobím, aktuálně má bydlení přidělené městem. V rozhovoru se dozvíte, jaká byla její cesta do Kolpingova domu, co se za celou dobu pobytu naučila a jak důležité pro ni bylo udělat si rekvalifikační kurz.

Vedoucí sociálních služeb PhDr. Ludmila Boková vysvětluje, jak probíhá práce s klientkami a nakolik působí na personál azylového domu životní osudy jednotlivých maminek.
Prodiskutovali jsme i návštěvní dobu, která je dostatečné dlouhá a bez výrazných omezení. V některých případech mohou s klientkami v bytech žít i jejich partneři. Probrali jsme taky krizové situace – někdy je ještě možnost pomoci, ale jindy už přechází celý případ k jiné instituci (například při týrání dětí). S Ludmilou Bokovou shrnujeme, jestli stát poskytuje na tyto sociální služby dostatek prostředků a jak se daří klientkám úspěšně procházet celým procesem.

Děti a matky z domu se chystají na již tradiční vystoupení na Starobohnickém vánočním těšení. Lektorka Veronika Hládková nám prozradila, proč a čím je pro ni tahle práce jiná.

Pro zaměstnankyně Kolpingova domu Jitku Krausovou, Terezu Dobiášovou a Denisu Benešovou je jejich práce v lecčem zkušeností, které zásadně mění jejich životy. Čím to, že se odnaučily nálepkovat a soudit? Co všechno se vlastně snaží sociální pracovnice maminky naučit? Jak je obtížné, vzhledem k rozháraným sociálním poměrům, ze kterých do domu přicházejí, klientky motivovat? Kolik toho vlastně o sobě navzájem vědí? A slyšely už někdy od obyvatelek domu „tomu nemůžete rozumět, vždyť jste nic podobného nezažila“?

autor: Radio Wave
Spustit audio