Život Adele: Tajuplná slabost lidské tváře

28. listopad 2013

Snímek Život Adele tuniského režiséra Abdellatifa Kechicheho provází pověst jednoho z nejsilnějších filmů posledních let. Za své kvality získal letos v květnu Zlatou palmu na prestižním festivalu v Cannes a už nyní figuruje na předních místech prvních výročních žebříčků.

Snímek Život Adele je dalším podstatným důkazem skutečnosti, že silná díla dnes často těží nikoli z originálního námětu, ale z vrcholně invenčního uchopení třebas i té nejkonvenčnější látky. Kechichova lesbická variace na archetypální příběh pohlcující první lásky – volně inspirovaná stejnojmennou komiksovou předlohou Julie Maroh i sentimentálním románem Život Mariannin francouzského moralisty Pierra de Marivauxe – je v jádru velmi prostá, navzdory decentním časovým skokům přehledně strukturovaná, ba dokonce předvídatelná. Drama se tu ale odehrává někde jinde než ve slovech či dějových zvratech: Kechichův emocionálně vtahující, esteticky vytříbený film především píše nové kapitoly dějin lidské tváře.

Romantická i syrově realistická, nesentimentálně pojatá kronika rozkoše, bolesti a vášně plně stojí na postavách šestnáctileté Adele pocházející z prostředí nižší střední třídy a zkušenější, světácké modrovlasé studentky krásných umění Emmy: na jejich neuvěřitelně intenzivním vztahu plném bezprostřednosti, smyslnosti, impulsivního chování a něhy. Kechiche jako by na tříhodinové ploše díky koncepčnímu využití detailů a polodetailů vynalézal specifický vizuální styl (říkejme mu třeba „intimní epika“); zcela výmluvně a s neobvyklou přesností se mu daří zachytit i ty nejmenší záchvěvy vnitřních dramat a emocí, i prchavé okamžiky tu bez náznaku patosu získávají bezmála existenciální rozměr.

03014592.jpeg

Režisér jednotlivé scény koncipuje ve velkorysém časovém horizontu a prodlévá na situacích, kde všichni ostatní tvůrci už dávno sahají po střihačských nůžkách. Klade tak důraz na trvání, prohlubuje kontext prožitého, umocňuje kontinuitu diváckého zážitku a posiluje náš pocit, že se děj odehrává v reálném čase. Svérázná dramaturgie snímku pak stojí na zvláštní dynamice velmi komplexních náladotvorných sekvencí a náhlých eruptivních situací, které svým konfliktním charakterem posouvají děj. Podobně se chová i střihová skladba využívající delších prodlev i náhlých skoků na detail – spolu s brilantním, naprosto fluidním snímáním zachycujícím Adele v permanentním pohybu, tak přispívá k tomu, že tříhodinovou stopáž divák skoro nezaznamená.

Tím, co z Života Adele dělá výjimečnou kinematografickou událost, jsou nicméně nadpozemské kreace jak Léy Seydoux v roli Emmy, tak především dosud málo známé Adéle Exarchopoulos coby titulní postavy. Devalvované pojmy jako přirozenost, věrohodnost a autenticita tady dostávají úplně nový význam – takhle vypadá fatálně pohlcující, na hranici (sebe)destrukce vedené herectví, ve kterém není prostor pro jediný falešný tón. Platí tu stejné pravidlo jako pro vztah s Adele: buď všechno, nebo nic. Kechiche, který tu s až fanatickým zaujetím pracuje s estetikou těsné blízkosti, svými nekompromisními metodami vyždímal z obou hereček výkony, které v historii filmu nemají příliš srovnání.

S tím souvisí i zbytečně skandalizovaná trojice explicitních milostných scén: Kechiche tu sice klade důraz na krásu obou hrdinek, jeho pohled ale není (navzdory jinak relevantním námitkám z lesbické komunity) nijak voyeuristický; je zkrátka stylizovaný a v každém ohledu vkusný. Režisér navíc specifický půvab Adele důvtipně podrobuje zkoušce z reálného života: akcentuje její neustále (smyslně i komicky) otevřenou pusu, její taktilní obsesi na vlastní účes, zemitost při hltání jídla i z nosu tekoucí nudle během hysterického pláče.

03014593.jpeg

Ve formálně nebývale důsledném, jedinečným způsobem naléhavém snímku Život Adele literatura tvoří nenásilný komentář tragické podstaty života, destruktivních sociálních rozdílů, nevyhnutelných citových peripetií a ran, které se nikdy doopravdy nezhojí. Přesto zůstává hlavně ódou na tělesnost, dynamiku gest a to, čemu (ve filmu citovaný) Jean Paul Sartre říkal „tajuplná slabost lidské tváře“. Možná ještě blíž než k Sartrovi, má ale Kechichův snímek k názorům a tezím jiného francouzského filosofa, mého oblíbence Emmanuela Lévinase: i v Životě Adele je tvář tím, co mluví dřív než řeč. I tady vnímáme tvář jako nahotu, obnaženost a bezbrannost – vystavenost smrti.

Adele, na začátku žačka, na konci učitelka, by to už se svou trpkou zkušeností nejspíš dokázala pojmenovat: smrtelnost vztahu je už vždycky vepsána ve tváři toho druhého. Tahle „smrt druhého“ se nás týká víc než naše vlastní.

Hodnocení: 100%
Život Adele (La Vie d´Adèle - La Chapitre 1 & 2)
Abdellatif Kechiche, Francie/Belgie/Španělsko 2013, 179 minut

Spustit audio