Znovuzrození Trickyho v duchu minimalismu
První singl z nové desky False Idols britské triphopové legendy Trickyho nese jméno Nothing's Changed. Ve skutečnosti se toho ale od poslední Trickyho desky změnilo celkem dost. Odešel od Domino Records na vlastní label nazvaný také False Idols (v distribuci berlínského !k7) a vloni si na několika koncertech dal opáčko svého klasického debutu Maxinquaye. K tomu si ještě připočtěte reedici první desky Massive Attack Blue Lines, na které se výrazně podílel. Skoro to vypadá, že mu připomenutí jeho nejslavnější éry výrazně promazalo rezavá stavidla kreativity.
Jeho desáté studiové album je totiž nejlepším počinem, který Tricky natočil za posledních, řekněme, čtrnáct let. Sportovní terminologií řečeno: Je to vítězství, ale na druhou stranu je třeba říct, že konkurence nebyla velká.
Tricky začal padat do hudební propasti v roce 2001 s albem Blowback. Žonglování s žánry, zbytečné kolaborace s hvězdami, pokusy o rádiové singly a v neposlední řadě i nepovedené koncerty. A ten kýžený comeback nepřicházel a nepřicházel, jakkoliv si ho někteří fanoušci vysnili na posledních dvou albech Knowle West Boy a Mixed Race, která měla celkem blízko k hip hopu či jeho britské variantě grime. Teprve False Idols je konečně album, které si můžete užít, aniž by byla potřeba nostalgie po první polovině 90. let. Sám Tricky o desce dokonce mluví jako o „překonání Maxinquaye“, což jsou možná trochu silná slova, jiným citátům o znovunalezení sebe sama ale uvěřit můžeme.
Po těch letech bloudění vlastně Trickymu stačilo málo, vrátit se k syrové a minimalistické estetice prvních tří desek (Maxinquaye, Nearly God, Pre-Millenium Tension) a také najít zpěvačku, která by dokázala nahradit vokál Martiny Topley-Bird. Povedlo se to s Francescou Belmonte, která se mihla už na dvou skladbách poslední desky a Tricky ji podepsal na svůj nový label. Zpívá třeba ve zmíněné Nothing's Changed, jež je volnou coververzí Makes Me Wanna Die z Trickyho druhé desky Pre-Millennium Tension, a její zpěv je stejně mrazivý jako kdysi ten od Martiny. Že ale není její pouhou kopií, potvrdí v klaustrofobické Does It nebo v Tribal Drums. A navíc není sama – na Nothing Matters hostuje ještě skvělá německo-nigerijská vokalistka Nneka.
Hudebně se Trickymu vyplatila sázka na triphopový minimalismus. Klaustrofobická Valentine stojí na krátkém samplu z jazzové klasiky My Funny Valentine, Parenthesis je pro změnu syrovou coververzí skladby The Antlers, v níž hostuje i jejich zpěvák Peter Silberman. Někdy je toho minimalismu přece jen až příliš – We Don't Die třeba zní jako nedopečený skelet něčeho, co by mohla být slušná skladba, a vůbec písně z druhé poloviny desky jako I'm Ready či Hey Love působí hodně nedodělaně, jako kdyby šlo jen o demoverze. No a Chinese Interlude je vůbec zbytečná podivnost, kterou si Tricky mohl odpustit.
Když na konci alba znovu Tricky cituje sám sebe ve verších „to the noose, to the neck, to the boost, to the check“, vzpomenete si na jeho chrčák ze skladby Piano z alba Pre-Millenium Tension. Srovnání samozřejmě vyznívá ve prospěch sevřené atmosféry jeho raných let a v tom zůstávají False Idols skutečně jen stínem minulosti. Na druhou stranu po letech znovu Tricky zní, jako kdyby ho dělání hudby bavilo.
Tricky – False Idols (False Idols/!k7, 2013)
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
