127 hodin: útěk ze soutěsky smrti
Příběh Arona Ralstona je jedním z těžko uvěřitelných svědectví o lidské vytrvalosti a pudové snaze přežít za každou cenu. Když se v roce 2003 americký dobrodruh propadl soutěskou v Canyonlands a ruku mu zavalil těžký kámen, čekalo ho 127 hodin utrpení, přemítání, vzpomínek a nakonec i drakonické gesto sebezmrzačení, které bylo jedinou cestou zpět - ze stísněné soutěsky pod jasnou oblohu.
Film britského bouřliváka Danny Boyla čerpá z Ralstonovy knihy Between a rock and a hard place a přináší vrcholně intenzivní zážitek na pomezí nesnesitelného utrpení, milosrdného fantazírování a nezlomné naděje, která i z otřesné situace dokáže občas vykřesat načernalá zrnka humoru. Boyle buduje svých 127 hodin skutečně mistrovsky skrze dvojnásobnou změnu perspektivy a překvapivě pestrými prostředky.
Vstupní sekvence těží ze závratných panoramat, adrenalinových nájezdů kamery a šlapající hudby, které vzbuzují pocit sladké závratě z volného prostoru. Film v té chvíli vyhlíží jako splašená reklama na sportovní extrémy a dává divákovi pocítit něco, co bude vzápětí tak palčivě scházet - volnost, svobodu, pohyb. Jakmile se totiž 127 hodin natěsná do maximálně několikametrové blízkosti hlavní postavy, která se ocitne v kamenném vězení, mění se závratný let ve fyzické utrpení, strnulost, klaustrofobii, bezmoc.
Herec James Franco se musí popasovat s nedostatkem prostoru i nutností pracovat s neobyčejně expresivním rejstříkem - a dokáže to bez excesů a s přesvědčivostí až mrazivě sugestivní. Boyle (zřejmě věren předloze) neustrnul u naturalistického dramatu, ale neustále si hraje s formou, kolážuje různé záběry, kontrastuje vizuál s hudebním doprovodem a skličující prostor soutěsky prodlužuje o hrdinovy fantaskní projekce. Právě toto je ona druhá změna perspektivy, při níž fantazie vyčerpaného Arona prosakuje do jednotlivých záběrů v gejzírech bizarních představ a zasutých vzpomínek.
Danny Boyle rozhodně potvrzuje pověst režiséra posedlého ornamenty a nestřídmostí. A právě tato nestřídmost, která se dere na povrch v imaginárních odbočkách a snových epizodách, občas boří intimní pouto mezi hrdinou a publikem. 127 hodin má díky excelujícímu Francovi a výtečně zvolené perspektivě „na tělo" obrovský drive, který však občas ztrácí vinou až příliš odpoutaných a nepravděpodobně kýčovitým fantaziím režiséra. Závěr je z tohoto pohledu signifikantní - po očistné a brilantně vystavěné pointě následuje zcela zbytečná montáž, která od diváka loudí přesně ten kus dojetí navíc, který dělí míru od přemíry.
Z hlediska celku se ale jedná o vadu spíše kosmetickou. Lze namítat, že 127 hodin nemá žádný velký přesah a že je to prostě jen postmoderně stylizované svědectví o odvaze a touze přežít. Lze namítat i to, že podprahové zdůrazňování osudovosti a zázračné předtuchy zavání melodramatickým kýčem. Lze namítat leccos, ale co se skutečně počítá, je prožitek. Bolest, beznaděj, strach a nad nimi triumfující živočišná touha uniknout a žít, ať to stojí, co to stojí. A právě syrových prožitků má 127 hodin na rozdávání. Proto se jedná o pozoruhodný film.
Hodnocení: 80%
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
