7 okamžiků, kdy Brian Eno předběhl dobu a změnil pop

„Jsme pořád o krok za ním,“ zpívali v tracku Brian Eno američtí psychedeličtí indie rockeři MGMT v době, kdy ještě za něco stáli. A měli pravdu: málokdo za posledních padesát let otevřel populární hudbě tolik nových cest jako právě anglický producent, umělec a „nehudebník“ Brian Peter George St. John le Baptiste de la Salle Eno. Aktuálně má na kontě nové album v žánru, který sám vymyslel – ambientní nahrávku Reflection, vydanou péčí labelu Warp. Ta je naší deskou týdne a právě v rámci této rubriky vám teď přinášíme přehled sedmi okamžiků, kdy se celý hudební svět díval Enovi na záda. Kdy tedy Brian Eno posouval evoluci populární hudby?

1) Když udělal z Roxy Music nejlepší kapelu své doby

Studenta malířství a experimentální hudby na umělecké škole ve Winchesteru Briana Ena si najali Roxy Music coby studiového technika. Svoje pokusy s magnetofonovými páskami a především se syntezátory ale dokázal vměstnat do melodického glam rocku tak originálním způsobem, že z něj kapela v čele s romantickým performerem Bryanem Ferrym brzy udělala právoplatného člena. Eno přitom během koncertů původně ani nebyl na pódiu – ve své budce na kraji stage živě procesoval vokály i zvuky nástrojů ostatních spoluhráčů a zvuk celé kapely tak bezděky povyšoval někam k magickému víření. Tohle je ostatně přístup, který od Ena později okoukal Jonny Greenwood z Radiohead. Ještě výrazněji se ale Eno podepsal na studiových albech kapely. Především For Your Pleasure z roku 1973 zní i dnes natolik svěže a svébytně, že jsou dny, kdy může člověk považovat tuhle směs popkulturních referencí, kabaretového zpěvu a sci-fi syntezátorů za jednu z nejlepších nahrávek sedmdesátých let.

Čtěte také

2) Když zavrhl cvičení na nástroj a prohlásil se za nemuzikanta

Velkým trendem sedmdesátých let byl progresivní rock, tedy žánr, který kombinoval rockové postupy s jazzovou rytmikou nebo odkazy na klasickou hudbu. Na to bylo samozřejmě potřeba pořádné porce muzikantské virtuozity – a právě vůčí ní se Brian Eno vymezil, když o sobě v rozhovoru s legendárním novinářem Lesterem Bangsem prohlásil, že není muzikant. Eno tvrdil, že k vytváření hudby není potřeba několik hodin denně cvičit na nástroj, není nutné umět noty a vlastně ani umět hrát. Zásadní jsou myšlenky, teorie je důležitější než praxe a ze všeho nejzásadnější je prý otevřenost a touha experimentovat. Vyjmenovávat zástup lidí, kterým tímto prohlášením uvolnil ruce, je asi zbytečné.

Brian Eno|foto: Warp Records

3) Když se vydal na sólovou dráhu a produkoval sám sebe

Brian Eno opustil Roxy Music po dvou deskách a už v roce 1974 vydal svoji první sólovku. Desku Here Come The Warm Jets, pojmenovanou prý podle slangového termínu pro močení, si produkoval sám a mimoděk tak stanul před velkým úkolem – vysvětlit svým spoluhráčům, mezi kterými byli členové King Crimson, Hawkwind nebo i Roxy Music, co po nich vlastně chce. Eno k tomu přistoupil originálně – muzikantům svoje zvukové představy ve studiu předtančoval, nutil je k improvizaci, a když se zasekli, vytáhl svůj nový trik: kartičky, na kterých měl natištěné pokyny, co s hudbou dál. Výsledkem byla trojice přelomových sólových desek, z nichž hlavně třetí, Another Green World, zůstává pilířem sedmdesátkového glam rocku a art rocku.

4) Když měl automobilovou nehodu a v nemocnici vymyslel ambient

S konceptem čistě funkcionalistické hudby, kterou by nebylo nutné pozorně poslouchat, ale která by vyplňovala prostor a dotvářela atmosféru, přišel už v 19. století francouzský skladatel Erik Satie, teprve Eno jej ale v druhé polovině sedmdesátých let dotáhl k dokonalosti. Historka je to notoricky známá: když se v nemocnici zotavoval z automobilové nehody, přinesla mu jeho žena desku s dvě stě let starými skladbami pro harfu. Eno ji pustil, lehl si do postele, až pak ale zjistil, že hraje moc potichu a splývá s okolními zvuky. Neměl už ale sílu znovu se zvednout a gramofon zesílit. Místo toho si uvědomil, že hudba může být součástí prostředí stejně jako světlo nebo zvuk deště za okny. Jeho další sólová deska, Discreet Music, už z těchto myšlenek vycházela. Vylepšoval je pak po celý zbytek kariéry, ať už na přelomovém albu Ambient 1: Music For Airports, kosmickém Apollo: Atmospheres And Soundtracks, nebo v rámci uměleckých instalací. Zatím poslední kapitolou příběhu Enova ambientu je letošní deska Reflection, která existuje i ve formě mobilní aplikace neustále generující nové zvuky.

5) Když znovu nastartoval kariéru zničeného Davida Bowieho

V druhé polovině sedmdesátých let byl David Bowie vyčerpaný z neustálého koncertování a natáčení desek, měl finanční problémy a vypořádával se se závislostí na kokainu – své alter ego Ziggyho Stardusta se mu podařilo zabít na posledním koncertu v rámci stejnojmenného turné v roce 1973, o několik let později ale málem zabil i sám sebe. Svoji kariéru (a potažmo i svůj život) se pokusil restartovat únikem do Evropy, nejdříve do Švýcarska a Francie, později do západního Berlína. Právě tam nakonec načerpal inspiraci pro svoje nejlepší desky Low, Heroes a Lodger. Hned první deska z berlínské trilogie znamenala v jeho kariéře obrovský předěl a podílel se na něm i Brian Eno. Společně s Iggy Popem, Tonym Viscontim a pod vlivem inspirace z tehdy probíhající krautrockové revoluce v Německu natočil Bowie experimentální, atmosférickou desku plnou syrových melodických skic a především syntezátorových rituálů. Pod nejlepším trackem desky, šestiminutovým syntezátorovým obřadem Warszawa, je společně s Bowiem podepsaný právě Brian Eno.

6) Když udělal z Talking Heads revolucionáře a začal samplovat world music

Kdybychom hledali epicentrum světové hudby na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, nemohli bychom dojít jinam než do New York City. Právě odtamtud se valila lavina no wave hudebníků ovlivněných punkem i avantgardou a právě tady začínali svoji kariéru muzikanti spjatí s klubem CBGB jako Ramones, Patti Smith nebo Talking Heads v čele s Davidem Byrnem. A Brian Eno byl zase u toho. V roce 1978 se produkčně chopil neurotických art punkerů Talking Heads a na ploše tří desek z nich udělal afropunkový ansámbl naprosto samozřejmě míchající šťavnatou world music, art pop, soul a post punk. Deska Remain In Light se dodnes objevuje v přehledech nejlepších nahrávek vůbec, třeba podle Pitchforku nebo Rolling Stoneu. Spolupráce s Byrnem ale pro Ena nekončila u Talking Heads – na společné nahrávce My Life In The Bush Of Ghosts z roku 1981 organicky propojili tehdy málo používanou techniku samplování nalezených zvuků s elektronickými beaty a obskurními nahrávkami do podoby zvukové slitiny afrických a východních rytmů a popových melodií. Eno s Byrnem vytáhli na světlo západní scény pojem world music v okamžiku, kdy s ním mainstream vůbec nepracoval – a udělali to navíc formálně do té doby neslýchaným způsobem.

7) Když vymyslel hudbu, která se skládá sama

Už o tom byla řeč – aktuální album Briana Ena Reflection si můžete poslechnout i ve formě aplikace, která zvuk neustále moduluje a mění. Enovy pokusy s takzvanou generativní hudbou sahají až do poloviny sedmdesátých let, samotný termín ale poprvé použil v devadesátých letech, kdy experimentoval s počítačovým programem SSEYO Koan. Podle Briana Ena už naše děti a naši vnukové nebudou ochotní přistoupit na myšlenku, že by někdo poslouchal stejnou hudbu vícekrát po sobě. Jestli se to opravdu stane, nebude to rozhodně poprvé, co byl Eno krok přede všemi ostatními.