75 metrů dlouhý příběh Pocty Bohumilu Hrabalovi

V jednom z rozhovorů jsem si přečetla, že tady v Libni žijete 25 let a kolem Bohumila Hrabala jste kroužila, poslouchala historky lidí, kteří s ním chodili na pivo, ale vy jste si k němu na to pivo nikdy nesedla, proč?
Nejsem hospodský typ, když jsem dostala nápad udělat zeď, tak jsem měla pocit, že jsem snad jediná v Libni, kdo s ním nesedí v hospodě a neplácá se po ramenou. Taky jsem byla mladé děvče a měla jsem ostych a pokoru. S Hrabalem jsem osobně nekomunikovala, znala jsem ho od vidění, ale neměla jsem odvahu ho oslovit. Naopak jsem měla velké štěstí, že jsem se seznámila s panem Zumrem, filozofem, který byl přímý soused v ulici Na Hrázi. Jeho manželka dělala redaktorku všech Hrabalových textů, takže jsem měla velkou možnost všechno nastudovat a konzultovat.

Jaký byl váš vztah k Bohumilu Hrabalovi?
Nesmírně jsem ho obdivovala. Shodou okolností jsem se po studiích přistěhovala do Libně a najednou všechny texty ožily. Protože Libeň v 80. a 90. letech ještě byla hrabalovská. Bydlím Na Rokytce, kolem Kotlasky, všechna místa, která popisoval, jsem tu zažívala. Osoby i postavičky, o kterých píše, najednou jsem měla pocit, že tu jsou. V momentě, kdy tu vyrostla ta šílená betonová zeď, tak mi to bylo líto.

Takže to byl ten impuls k vytvoření „Pocty Bohumilu Hrabalovi“?
Tak nějak. Ta zeď tu vznikla jako opěrná zeď stanice metra Palmovka a celá ta původní libeňská zástavba, kde byl i dům, ve kterém žil Hrabal, musela ustoupit. A já jsem měla choutky jak sprejeři, takže jsem procházela archivy, abych viděla, jak to původně vypadalo. Ale protože Hrabal nežil v traktu do ulice, ale ve dvorku, tak mi to přišlo falešné dělat z toho takovou kulisu. Pak jsem po dlouhých úvahách přešla k podobě, kterou vidíte teď.

Tatiana Svatošová, autorka libeňské Pocty Bohumilu Hrabalovi |foto: Bára Šichanová

Té podobě dominuje postava Bohumila Hrabala, obrazové části jsou protknuté textem, řekněte o zdi něco víc…
Zeď má délku 75 metrů, je v terénu, narůstá od výšky 2,6 metru až do výšky 6 metrů. V místě, kde je nejvyšší, je postava Hrabala, jen jeho hlava má přes metr. Je to přes 300 metrů čtverečních malby a ještě jak je to v terénu, je to zahnuté, v zahnutích jsou úryvky z textů, které se vztahují k Libni. Samotná zeď je členěna do čtyř částí. Nejnižší část je pro mě důležitá, snažila jsem se ztvárnit jeho vztah k výtvarnému umění. Jeho zajímalo moderní umění – Jackson Pollock – toho jsem se tady snažila udělat ve smyslu házení barev – action painting. Zeď pak pokračuje knihovnou, ve které jsou autoři, kterými se Hrabal inspiroval, kteří ho zajímali.

Kteří to byli?
Třeba Lao-c‘, to je další věc, která mě s Hrabalem spojuje. Filozofii Lao-c´ a Tao te ťingu považuji za stěžejní osu mého životního fungování a podobně to měl Hrabal. Je tam Pollock, Rauschenberg, pan Zumr, ale objevují se tam i portréty koček – jsou tam i jména – a pak je tam nezbytný půllitr s pivem.

V další části zdi je psací stroj Perkeo – schreibmaschine – jak tomu on sám říkal. On na tom nejen psal, ale znám jeden úžasný příběh, jak z toho psacího stroje vychází čistý list papíru. A protože rád psal venku na prudkém sluníčku, na střeše domku, tak sám mluvil o tom, že ten papír působil, že je bílý. Takže já jsem se snažila, aby ze zdi vycházel jakoby čistý list papíru, kde není nic vidět.

Ve čtvrté části je Hrabalův portrét i s jeho duchem, který se tam vznáší. Jsou tam artefakty z jeho domu, kočky, plus názvy hospod v okolí, kam chodil. Cením si, že tu mám i Zahrádkáře Kersku. Dlužno říct, že existuje i návrh pokračování zdi. Před 10 lety, když bylo 90 let od narození Hrabala, jsem udělala její návrh.

Bohumil Hrabal|foto: ČTK

Co na pokračování zdi najdeme?
Pokračování jsem nazvala „Pocta Libeňákům“. Je tu zajímavý fenomén, jak teče řeka Rokytka, přes ni je několik můstků, lidi jak chodí domů, tak se na můstcích potkávají. Takže my se 25 let potkáváme a už i my s manželem jsme některým lidem dali přezdívky. Tady to funguje tak po vesnicku, po libeňsku.

Jak bylo složité vznik této zdi obhájit, jaké byly okolnosti vzniku?
Tehdy jsem si našla, že existuje grant, který je na zkrášlení životního prostředí dané městské části, a o ten grant jsem si zažádala na Praze 8. Podmínkou tehdy bylo, že magistrát na to přispěje v případě, že ta městská část dá nadpoloviční většinu peněž. To se po složitých jednáních povedlo, ale nebylo to snadné. Mnozí zpochybňovali, že jsem na to přišla sama. Samotná realizace byla složitá, protože část pozemku byla soukromá a dostat se na něj vyžadovalo povolení, ta povolení trvala a měla omezenou platnost. Problém byl v tom, že pak jsem se nemohla vracet a muselo se to povést na první dobrou. Ta malba ještě šla, ale horší byla písmenka, je jich tam bezmála čtyři tisíce a jsou ručně dělaná, navíc jsem v úvodu zvolila špatnou technologii, takže jsem musela začít znovu. Ale nakonec jsem zvolila jinou technologii, takže ta zeď přežila i povodně v roce 2002.

Vy v Libni žijete 25 let a tvář této čtvrti se výrazně mění, jakým směrem?
To je složitá otázka. Je tu spousta developerských projektů, které nevím, jestli jsou úplně šťastné, to ukáže čas. I tady v těchto místech se před osmi devíti lety uvažovalo o zbourání zdi a měl tu vyrůst nový projekt – bydlení a kanceláře. Ale jak říkám, dokud teče Rokytka a jsou tam ty můstky a je tam ostrůvek, který je omezen tratí a kopcem Kotlaska, tak věřím, že ostrůvek té Libně zůstane zachován.
Celý rozhovor si poslechněte zde: