Alex Ross – Zbývá jen hluk

Zbývá jen hluk… tak končí jeden ze sonetů Williama Shakespeara. A tato tři slova – The Rest Is Noise – si za název své knihy zvolil muzikolog a absolvent Harvardu Alex Ross. Příběh vážné hudby 20. století se rozhodl podat téměř románovou formou: považuje vážnohudební tvorbu totiž za odraz osobní a politické situace, v níž se nacházejí její autoři. V českém překladu tuhle knihu na konci loňského roku vydala nakladatelství Argo a Dokořán.

Už začátek této knihy je fascinující:
Když Richard Strauss 16. května 1906 dirigoval v rakouském Štýrském Hradci svoji operu Salome, sešlo se několik korunovaných hlav evropské hudební scény, aby se události zúčastnili. Salome měla premiéru před pěti měsíci v Drážďanech a rozkřiklo se, že Strauss stvořil cosi, co překračuje všechny meze – ultra-disonantní biblickou podívanou podle hry irského zvrhlíka, jehož jméno by ve slušné společnosti nikdo nahlas nevyslovil, dílo s tak odstrašujícím vylíčením mladistvé smyslnosti, že jeho uvádění ve vídeňské Královské opeře bylo císařskými cenzory zakázáno.
Na sever se vydal i Giacomo Puccini, autor Bohémy a Toscy, aby si poslechl, s jakou „příšerně kakofonní záležitostí“ přišel jeho německý rival. Gustav Mahler, ředitel Vídeňské opery, se dostavil se svojí krásnou a kontroverzní manželkou Almou. Z Vídně přijel odvážný mladý skladatel Arnold Schoenberg se svým švagrem Alexandrem Zemlinským a šesti žáky. Alban Berg, jeden z nich, přijel se starším přítelem, který později popisoval „horečnou netrpělivost a nekonečné nadšení“, které všichni s blížícím se večerem pociťovali. Starou Vídeň zastupovala vdova po Johannu Straussovi mladším, autoru valčíku Na krásném modrém Dunaji.
Hlediště zaplnili obyčejní hudební nadšenci – „mladí lidé z Vídně, jejichž jediným příručním zavazadlem byla vokální notová partitura“, poznamenal Richard Strauss. Možná mezi nimi byl i sedmnáctiletý Adolf Hitler, který krátce před tím viděl ve Vídni Mahlera dirigovat Tristana a Isoldu. Straussovu synovi Hitler později řekl, že si na cestu vypůjčil peníze od příbuzných. Koncert navštívila dokonce i literární postava v podobě Adriana Leverkühna, hlavního hrdiny románu Thomase Manna Doktor Faustus, příběhu o skladateli, který se spolčil s ďáblem.

Podobných dramatických expozic v knize najdeme celou řadu. Co je ale jejím hlavním příběhem? Nic jiného než vývoj vážné hudby ve 20. století od posledních záchvěvů romantismu k atonalitě, od komplexnosti k minimalismu a hudbě náhody, od metaforické hudební řeči k výbojům elektronické, konkrétní a spektrální hudby, tedy oborům, které více než kompozice zajímá samotný zvuk. Název Zbývá jen hluk pak může být smutným povzdechem nad tím, že v oblasti vážné hudby lze dojít již jen k naprosté destrukci kompozice.

Ross je pevně přesvědčen, že tento hudební příběh má potenciál velkého románu a coby autorovi se mu o tom daří přesvědčit i čtenáře. Dějiny tvorby velkých skladatelů se odehrávají na pozadí dějin vzletů a pádů západní civilizace a kultury. Ross vidí vážnou hudbu jako jakýsi barometr nebo seismograf okolního světa a její skladatele má za duše nadané citlivostí, která dokáže vnější impulzy proměnit v abstraktní řeč hudby. Neopomíjí přitom naznačit, že široká veřejnost tyto impulzy kdysi dokázala v hudebních dílech najít a interpretovat, dnes tyto interpretace ale musí nacházet v knihách.

Zbývá jen hluk je zkrátka fascinujícím průvodcem do světa hudby, jejíž protagonisté patří, alespoň svými jmény, do panteonu slavných umělců. Není špatné připomenout si, že šlo o lidi z masa a kostí, lidi, které jejich talent, senzitivita a vnímavost předurčily k tvůrčím vzletům, pádům, tápání, nalézání i omylům. Geniální díla nejsou samozřejmostí. A ač se nám to z odstupu století nezdá, jsou pevně spjata nejen s osobní, ale i se společensko-politickou situací, v níž se nacházeli jejich autoři. Rossova kniha by nám měla pomoci naučit se tato díla vnímat jako něco víc než jen shluky více či méně příjemných zvuků a hlasů.