Angel Olsen ví! A spěje vstříc světlým zítřkům

27. září 2016

Osobní písničkářství o vztazích, které zanikly anebo se ani nestihly pořádně rozvinout, o nekonečných chvílích prožitých v samotě i o pochybách se zas až tak rychle nevyčerpá. Jejich podání však může velmi snadno začít nudit, zvlášť když ani samotné fňukání nikam nesměřuje. Angel Olsen naštěstí odložila chmury z předešlého alba Burn Your Fire For No Witness a na novince My Woman vyhlíží šťastnější zítřky.

Burn Your Fire For No Witness po svém vydání v roce 2014 sklidila úspěch mezi kritiky i fanoušky, ovšem Olsen v té době už nebyla žádným nováčkem. Příběh o tom, jak si písničkářka ze St. Louis po přestěhování do Chicaga skládala a nahrávala písničky doma v kuchyni po šichtách v kavárně, už byl dávno minulostí. Zrodila se takhle její prvotina Half Way Home, kde se srovnála se svým dětstvím jakožto adoptivního dítěte staršího páru. Jejím rodičům je oběma přes 70 let a Olsen od nich od mala vyzvídala, jaké to bylo vyrůstat v 50. letech, než aby trávila čas se svými vrstevníky.

Burn Your Fire For No Witness zaštítil známý label Jagjaguwar. Olsen se tak dostala mezi taková jména, jako jsou písničkář Bon Iver, psychedelicky experimentální Oneida nebo kanadští postpunkáči Preoccupations, tehdy ještě vystupující pod kontroverzním jménem Vietcong. I My Woman vyšla pod hlavičkou tohoto amerického vydavatelství. Opět ji na desce doplnila kapela, basák Stewart Bronaugh, se kterým si kdysi střídala kavárenské směny, a bubeník Josh Jaeger. Na My Woman opět Olsen obstarává kytaru a piano, od klasických postupů se posunula o kousek dál a deska nepůsobí tak jednotvárně. Atmosféru nahrávky tentokrát skvěle dokresluje producentská práce Justina Raisena, který spolupracoval se Santigold nebo Sky Ferreirou.

Kromě obratnější práce s riffy Olsen získala větší sebevědomí i ve svém až kabaretním pěveckém projevu. Nebojí se využívat svého hlasu v plné síle, což se projeví například ve skladbách Never Be Mine nebo v melancholickém opusu Sister. Slyšíme ozvěny americké klasiky 60. a 70. let, jako je Patti Smith či Stevie Nicks, i devadesátkovou grungeovou výbušnost. Nejde se ubránit vzpomínání na loňskou senzaci Sharon Van Etten nebo punkrockovou Waxahatchee, ovšem Olsen po těch letech stojí pevněji na nohách. Jako by optimističtější ladění textů upevnilo i skladatelskou stránku věci. Deska je navíc koncipována Olsen spíš jako mix nebo playlist. Pro magazín Fact uvedla, že chtěla stranu A postavit na rychlejších a důraznějších skladbách naproti zamyšlenějšímu, vyklidněnému „Béčku“. I díky tomu My Woman neztrácí ke konci dech jako její předchůdkyně.

03712060.jpeg

Název My Woman snesl na hlavu Angel Olsen otázku ohledně jejích postojů k feminismu. „Jasně, že jsem feministka, ale jsem taky humanistka a věřím, že by si měli být všichni rovni,“ uvedla pro magazín Fact. Zároveň se ohrazuje proti úzkoprsému označování za feministku jen kvůli tomu, že nazvala své album My Woman. Vztahuje se jím totiž spíše sama k sobě a k snaze se vymanit z osobních temnot než promlouvat o širších problémech. Album je introvertní, ale nikoliv uzavřené. Dýchá z něj zvláštní melancholie. Jako když jste čerstvě zamilovaní, ale ještě si nejste ničím jistí. Z předešlé samoty se rodí příslib a My Woman se snaží vytyčit jeho cestu. Pro Angel Olsen je tak její třetí deska vlastně debutem.

Hodnocení: 80 %
Angel Olsen – My Woman (Jagjaguwar, 2016)

Spustit audio