Anna Poláková: Zhlédnutí inscenace Gelem, gelem! mě vrátilo do doby emigrace

Se všemi nesnázemi, smutkem, steskem, ale i veselými příhodami vyprávěla o emigraci Romů do Velkého Británie divadelní inscenace Gelem, gelem!, která shrnuje zážitky několika romských žen z Rokycan. Po ní následovala beseda s bývalou vedoucí romského vysílání Českého rozhlasu Annou Polákovou, která po rasistických útocích na členy své rodiny emigrovala z Česka v roce 2009.

„Byla to docela síla, protože celá akce začala tím divadlem, které paní Ilona Ferková předvedla s celou skupinou, a bylo zaměřené právě na tu emigraci. Ještě před tím, než divadlo začalo, jsem se ve foyer bavila s paní Ilonou o tom, jak to prožívali a jaké měla zkušenosti a přišly jsme na to, že znám celou její rodinu, která teď bydlí v Manchesteru. A úžasné bylo to, že ona těch 4,5 roku žila tam, kde žiju já teď.“

Inscenace Gelem, gelem! Annu Polákovou přenesla do doby její emigrace.

„Ty začátky byly opravdu hodně těžké a oni to tam sehráli. Trošku jsem to prodejchávala, ale už to beru s nadhledem. Tehdy tam člověk přišel bez znalosti jazyka, těch lidí, té země, byl to hodně těžký proces. Takže se mi to teď všechno vrátilo. Ale potom když už tohle všechno máš za sebou, tak už to není taková hrůza. My jsme to všichni zvládli. Byla jsem ráda za i ty lidi, kteří to tam zvládli. Ale vidět ten začátek, jak to tam sehráli, to je úplně autentické, to jsme prožívali i my. Já už to mám díky Bohu za sebou, moje děti jsou plně integrované do anglické společnosti, mají vystudované i vysoké školy, konec konců já jsem tam vystudovala vysokou školu také. Umím anglicky, mám dobrou práci, takže dělám to, co mám ráda.“

Dnes žije Anna Poláková se svou rodinou ve Velké Británii, ale původně chtěli jinam.

„Naše první cesta za hranice v době, kdy jsme v roce 2009 odjeli, byla do Kanady. To byla taky síla. Tam jsme přijeli v době náporu emigrace, takže jeden den jsme byli na letišti, něco jsem tam řešila s uprchlíky s tou mojí nulovou angličtinou. Ale co se týče bydlení, to jsme tam dostali asi za dva nebo tři týdny, pomohli nám tam krajané. Nejdřív jsme museli chodit do školy, naučit se aspoň trochu anglicky, protože to tam bylo povinné. Při první práci jsme ještě neměli všechny dokumenty, tak jsme mohli pracovat jen málo, ale už si to moc nepamatuji. Pracovali jsme v nějaké fabrice, tam jsi neměl šanci dostat něco lepšího, prostě jsi přišel, musel se nějak zařadit a pak se nějakým způsobem vypracovat. To tam nikdo neřešil, jaká práce byla, tak do ní lidé šli. Já jsem šla také do práce, protože jsem věděla, že budu potřebovat peníze na advokáty a další věci.“

Vstup do práce v cizí zemi má podle Anny Polákové i další přínos.

„Je důležité začít kdekoliv, ale začít. Je to důležité i kvůli komunikaci a poznávání lidí. Pokud se někde uzavřeš, tak si to hodně ztížíš – i ten proces integrace do společnosti, pochopení té společnosti, naučit se mluvit, naučit se zvládat jiný chod. Přijedeš do úplně jiné země, procházíš vykořeněním, najednou Ti chybí Tvoje země. To je právě sehrané v té hře Gelem, gelem!, kterou jsem tady viděla a kde se mi to vše vrátilo. Ale myslím si, že ten, kdo se rozhodne a vydrží to, tak to stojí za to.“

Anna Poláková našla ve Velké Británii své místo ve zdravotnictví, kde působila jako poradce pro zdravý životní styl a v době pandemie působila přímo v nemocnici na covidovém oddělení. V budoucnosti se chce zaměřit na couching.