The Antlers nechali svá paroží bloudit v hlubinách lesa

Když před pěti lety přišlo brooklynské trio The Antlers s konceptuální deskou Hospice, bylo brzy zřejmé, že se jedná o jeden z nejniternějších počinů celé nulté dekády. Peter Silberman, vůdčí člen „paroháčů“, k němuž se po prvních dvou albech přidali Darby Cicci a Michael Lerner, na Hospice vylíčil jímavý autobiografický příběh. Ten se točil okolo mladého nemocničního pracovníka, který se tragicky zamiloval do pacientky trpící nevyléčitelnou rakovinou kostí. Už ze silně sugestivního přebalu a tíživé atmosféry, prostříhané chvílemi štěstí, se dalo tušit, že tento příběh neskončil happy endem. Vypovídá o tom i fakt, že se Silberman v rozhovorech zdráhal zacházet do detailů a o své zkušenosti nerad mluvil.

The Antlers si díky Hospice vysloužili pověst vážné kapely, která skládá olovnaté písně s těžkotonážní tematikou. Proti této image se opakovaně ohradili a snažili se ji změnit a odlehčit si náklad. To se jim částečně povedlo, i když tři roky stará deska Burst Apart ve výsledku za „nemocniční depkou“ citelně zaostala.

The Antlers – Familiars|foto: Anti-

Páté album Familiars, které právě vychází, se od dosavadní tvorby The Antlers příliš neodlišuje. Kostru atmosféry všech tracků, singlem Palace počínaje a Refuge konče, tvoří opět pomalé tempo, post-rockové zvukoplochy a Silbermanův falzet roztahaný do nápěvů, jejichž hymničnost ale blokuje komorní projev The Antlers. Ti si v předchozích letech vybudovali ojedinělý zvuk, který se ovšem na Familiars citelně přiblížil vlastním limitům. Ani tu nejmagičtější substanci nelze vyvářet donekonečna, splašky houstnou s každým nově pohlceným dezertem.

Pokud se chtějí The Antlers příště vyhnout tvrdému nárazu, budou muset vymyslet, jak do svého výrazu zabudovat překvapivý prvek, aniž by sami sebe vytrhli i s kořeny. Intimitu nelze beztrestně překrýt excentričností, to ale není ani potřeba. Stačí si pohrát s výrazovými prostředky a stylistikou.

Hodnocení: 65 %
The Antlers – Familiars (Anti-, 2014)