Apokalyptická bestie Sicario
Lidové moudro praví, že když se nezávislý filmař ocitne v Hollywoodu, automaticky ztrácí část své identity. Na quebeckého existencialistu a exsurrealistu Denise Villeneuva to však z nějakého důvodu neplatí. Jeho nový film Sicario nejenže nemá žádné problémy s totožností, navíc bez debat patří k tomu nejlepšímu, co kanadský filmař natočil.
Sicario je nabasovaný, brutální a skličující výlet do (morální) pustiny americko-mexického pomezí, v němž zuří nevyhlášená válka bez pravidel. Agentka FBI Kate (Emily Blunt) se v ní ocitá se značnou mírou bezelstnosti a naivity, aniž by jakkoli rozuměla jejím pravidlům, taktice a vlastní roli v ní. „Ptáte se, jak fungují hodinky? Starejte se jen o to, jaký čas ukazují,“ doporučí jí jeden z tajemných veteránů beze jména. A přesně na tomto principu funguje střídmý, věcný a přehledně vystavěný scénář debutujícího Taylora Sheridana.
Země vlků
Dirigent Villeneuve orchestruje Sicario s pomalu se rozhořívající tenzí – to, co jiní utrácí ve spektakulární akci a frenetickém tempu, investuje Sicario do maniakálně přesného a nezvykle pomalého střihu, vynalézavé práce s perspektivou a úhlem kamery. Film se drží nováčkovské perspektivy Kate a je až procedurálně posedlý detailem, přitom však není v žádném ohledu frustrující. Divák sice nikdy neví víc než hlavní postava, často stojí poblíž velké akce, aniž by si ji mohl vychutnat v efektním celku, ale díky tomu na vlastní kůži pociťuje, jaké to je, ocitnout se v teritoriu nelítostných vlků.
Volba protagonistky, kterou si režisér vydupal navzdory vůli studia, je bezmála geniální tah – Kate je protikladem efektivních byrokratek, jaké známe třeba z filmu Třicet minut po půlnoci. V machistickém světě tajných služeb sehrává roli unavené loutky, která je využívána stejně jako všichni nezasvěcení kolem ní. Sicario nevyobrazuje práce tajných služeb jako úsporný technokratický balet, ale jako špinavou hru, v níž už neexistují morální ani jiné hranice. A do unavené a popelavé tváře Emily Blunt se tohle pozvolné prozření promítá s děsivou intenzitou.
Jednou z hlavních hvězd filmu je vedle životní kreace mlčenlivého predátora Benicia Del Tora kamera Rogera Deakinse, která mistrovsky balancuje na pomezí techno thrillerové věcnosti a primordiální noční můry – i vysoce příznakové snímání nočním viděním či okem satelitu se tu organicky mění z technologické rekvizity v nesmírně chmurnou metaforu pomezní krajiny, která podobně jako v románech Cormaca McCarthyho připomíná nerozluštitelný pergamen, do něhož se vepisují pomíjivé klikyháky bezbožné a amorální doby bez řádu a hranic. Sonorní droneový doprovod Jóhanna Jóhannssona a zneklidňující důraz, který Villeneuve klade na práci se zdánlivě nepodstatnými detaily, mění Sicario v nejdrtivější obraz apokalypsy, jaký byl v posledních letech k vidění.
Přízraky Medellínu
I když je Sicario v jádru přímočarý thriller o špinavé válce s narkomafií, chybí tu obvyklé bezpečné mantinely a záchytná klišé. Sicario odkazuje k latinskému výrazu sicarius – muž s dýkou, zabiják – a je velmi chytře zakuklenou hádankou. I když jako diváci zprvu automaticky investujeme nejvíc pozornosti do snažení Kate pochopit zákonitosti celé akce, film před námi nenápadně rozvíjí šílenou, fascinující a veskrze zvrhlou postavu zabijáka, vlka mezi ovcemi, člověka, který ztělesňuje atypickou formu konfliktu mezi americkými úřady a mexickými kartely.
Sicario navíc přichází v době, kdy rezonuje seriál Narcos o nechvalně proslulém kolumbijském kartelu Medellín a jeho „patronovi“ Pablu Escobarovi. Villeneuvův film odkazuje i k této zlaté době narkomafie – zatímco éra patriarchálních pánů s břichy, kníry a domácími ZOO ztělesňuje v očích agentů alespoň částečnou kontrolu nad proudem drog, současný konflikt je destruktivním běsněním, v němž se už všichni vzdali skrupulí a ideálů. Pokud je seriál Narcos barvitým magickým realismem, který občas tónem vyprávění ponouká k pobavenému úsměvu, Sicario je cynickým hororem (vacui). Magie se vytratila, zůstala jen pustá skutečnost.
Rozhodně nejde o komplexní geopolitickou analýzu (čehož se nelogicky dožadují někteří recenzenti) ani zničující sociální drama, ale tvrdím, že od závěru bourneovské trilogie tu nebyl tak sebejistý, podmanivý a efektivně vystavěný thriller, který spojuje inteligenci, dovednosti, artové postupy a ryzí „entertainment“. Sicario je dunící apokalyptická bestie, která chladně, bez sentimentu (ale nikoli bez empatie) pozoruje rozkládající se svět.
Hodnocení: 90 %
Sicario: Nájemný vrah (Sicario)
Denis Villeneuve, USA, 2015, 121 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
