Apolitická olympiáda bez komerce? Hry v Koreji definitivně rozbíjejí naivní představy
Od minulé megalomanské zimní olympiády v Soči se letošní nenápadné hry v korejském Pchjongčchangu liší na první pohled. Jiné je prostředí, počasí či pětkrát nižší cena, kterou stálo korejské pořadatelství. Velké sportovní šampionáty mají ale jedno společné – jsou politickou a ekonomickou záležitostí, kvůli které jdou zásady právního státu často stranou. A to přes tvrzení olympijského hnutí, že politika, náboženství či komerce nemají na hrách místo.
Už samotný výběr místa pořádání vypovídá o povaze olympiády a mistrovství světa leccos. V případě Pchjongčchangu si dříve zapadlé městečko nedaleko od hranic se Severní Koreou vysloužilo pozornost i proto, že leží v ekonomicky slabém regionu, který je ovšem důležitým jazýčkem na vahách při prezidentských volbách.
Společný korejský projekt budí skepsi
Kandidaturu Pchjongčchangu na pořadatelství olympiády vedl třikrát Li Kun-hi, majitel společnosti Samsung a dlouholetý člen Mezinárodního olympijského výboru. Li Kun-hi dostal v roce 2008 tříletou podmínku za daňové úniky ve výši několika desítek milionů dolarů, ale o pouhý rok později mu byl trest prominut prezidentem I Mjong-bakem. Výslovně za účelem lobbingu pro olympiádu v Jižní Koreji. Syn šéfa Samsungu Li Če-jong, rovněž odsouzený za korupci, byl pouhých pár dní před začátkem olympijských her předčasně propuštěn z vězení.
Značný politický význam má olympiáda i pro současného prezidenta Mun Če-ina, kandidáta středolevé Demokratické strany. V Pchjongčchangu chce oprášit politicky slábnoucí projekt korejského sjednocení, které odmítá stále větší procento Korejců. Zatímco ještě před čtyřmi lety podporovalo myšlenku jednotné Koreje 69,3 % obyvatel, dnes už to je jen 57,8 procenta.
I proto budou po dvanácti letech na slavnostním zahájení pochodovat pod společnou korejskou vlajkou jiho- i severokorejští sportovci. Především budou ale poprvé v historii her i společně závodit. Pouhých pár týdnů před olympiádou se totiž obě vlády dohodly, že místo jihokorejského ženského týmu se v hokejovém turnaji představí společné korejské družstvo.
Projekt už ale odsoudily samotné jihokorejské hráčky, z nichž dvanáct muselo přepustit své místo severokorejským kolegyním a přišlo tak o svůj olympijský sen. O sjednocení mužského jihokorejského týmu se přitom ani neuvažovalo. „Je to strašně nešťastné rozhodnutí,“ uvedla Li Min-či, hokejistka vyřazená z kádru, na již smazaném instagramovém příspěvku. „Jak si může někdo myslet, že hráčky vezmou tuto situaci dobře, když každý může být takto obětován?“
Opozice hlasitě kritizuje ústupky Severní Koreji
S rozhodnutím nesouhlasí valná většina veřejnosti a ani řada odborníků. „Vysocí představitelé vlády se bez jakékoliv domluvy s hokejistkami rozhodli, že vytvoří sjednocený tým,“ kritizuje rozhodnutí akademik Li Pjun-te. Někteří se naopak proti kritikům vymezují, jako třeba profesor sportovní psychologie Čung Jung-čol, podle kterého může projekt hrát roli v mírovém procesu se Severní Koreou. „Všichni lidé, kteří dnes říkají, jak je to nefér, předtím ani nevěděli, co je to lední hokej,“ naráží na nepříliš velkou popularitu zimních sportů v Jižní Koreji.
Ústupky vůči Severní Koreji se zase nelíbí velké části konzervativní opozice. Poté co jihokorejská vláda učinila výjimku pro připlutí severokorejského trajektu s tamějšími hudebníky a tanečníky, demonstranti v okolí přístavu v Donghae zapálili severokorejské vlajky. Na stožárech v olympijské vesnici visí i přesto, že je za normálních podmínek vyvěšování severokorejských vlajek nelegální.
Kvůli olympiádě učinila jihokorejská vláda vůči Severní Koreji celou řadu dalších ústupků, taková praxe je ale při velkých sportovních akcích zcela běžná. Například před čtyřmi lety si FIFA na Brazílii vymínila, aby během mistrovství světa ve fotbale neplatil zákaz konzumace alkoholu na sportovištích. Stadionovou prohibici přitom země zavedla, aby snížila míru násilí na fotbalových stadionech.
Olympiáda politická a komerční? Jen pro ty velké
Olympiáda v Pchjongčchangu je exemplárním případem, kdy vlády a velké společnosti dělají grandiózní politická gesta a pořadatelé přehlížejí společenskou realitu pořádající země. Účastníkům i divákům olympiády je současně zakázáno kvůli článku 50 Olympijské charty projevovat na sportovištích jakékoliv politické či náboženské názory.
Schizofrenie mezi pravidly a realitou funguje i na komerční úrovni. Malá česká firma Vagus, která vyrábí lyžařské vybavení, se nesmí ani vyjadřovat o olympijských hrách, aby nezneužívala olympijské symboliky pro obchodní účely, jak dokonce stanovují české zákony. Olympijské hry mají na druhé straně sponzory z řad největších světových korporací a z prodeje televizních práv mají miliardové zisky.
Ačkoliv v sedmeru základních principů olympismu najdeme odsouzení diskriminace hned ve dvou bodech, MOV pořádá olympijské i evropské hry v zemích, které se diskriminace a potírání lidských práv dopouštějí. Kromě řady dalších kroků proti individuálním svobodám Rusko jen několik měsíců před olympiádou v Soči prosadilo zákon o zákazu LGBT propagandy.
Prezident MOV Thomas Bach poté připustil, že sportovci budou moci alespoň v rozhovorech vyjadřovat své politické postoje. Šéf organizační komise her v Soči Dmitrij Černyšenko ovšem prohlásil, že zóna pro svobodné projevy o politice leží deset kilometrů od olympijských sportovišť. Navzdory tomu na samotném zahájení olympiády v Soči Bach při svém projevu prohlásil, že sportovci i celá společnost mohou žít pod jednou střechou s tolerancí a bez jakékoliv formy diskriminace.
Ostatně, princip nevměšování politiky do sportu je na velkém sportovním poli takřka posvátný. Bývalý dlouholetý prezident FIFA Sepp Blatter se o něm zmínil, když odmítl bojkot MS v Rusku kvůli konfliktu s Ukrajinou. Bojkot ukrajinského mistrovství Evropy v roce 2012 ze strany západních politiků kvůli uvěznění Julie Tymošenkové zase ze stejného důvodu odsoudil Vladimir Putin.
K apolitické olympiádě už není důvod
Zvláště exponovaná byla situace před 1. evropskými hrami v Baku v roce 2015. Výzva lidskoprávních organizací ke kritice porušování svobod ze strany ázerbájdžánského režimu ovšem nechala olympijské funkcionáře chladnými. „Jestli nám něco nepřísluší, tak to je diktovat suverénnímu státu, jak má nakládat se svými vnitropolitickými záležitostmi. Nemáme právo se míchat do politiky jakékoliv země,“ prohlásil předseda Evropského olympijského výboru Patrick Hickey.
Šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval ve sporu také nezůstal stranou. „Já jsem dostával politické školení mužstva za minulého režimu a byl bych strašně nerad, aby se něco takového opakovalo,“ řekl Kejval. „Sport má něco, co lidé z lidskoprávních organizací ani politici nechápou. Pro mladou generaci má úžasné příběhy. Je ale nepřesvědčíte. Oni na takové akci nikdy nebyli a nechápou, o čem mluvím,“ odsoudil protesty předseda ČOV.
Zákaz politické, náboženské a rasové propagandy přitom nebyl v Olympijské chartě odjakživa. Dostal se tam až po druhé světové válce, když si olympijské hnutí vyhodnotilo význam propagandy, jaký pro nacistické Německo měla olympiáda v Berlíně v roce 1936.
Doktrína „politika do sportu nepatří“ má také své opodstatnění ve státních bojkotech olympiád za studené války, kdy si země braly sportovce za rukojmí. Realita už je ale více než čtvrtstoletí po rozpadu Sovětského svazu a dílem dávno přítomné globalizace radikálně odlišná. Zdá se tedy, že současný přístup olympijského hnutí k politickým a ekonomickým otázkám je čím dál víc neudržitelný.
Měl by se zákaz politických projevů zrušit? A jak by se mohlo olympijské hnutí chovat v budoucnosti? Poslechněte si taky rozhovor s autorem textu.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
