Arcade Fire: Ohně na planinách

Čtvrt roku poté už nejspíše nikdo netwittuje Who is The Suburbs? – jsou ale montrealští revolucionáři největší rocková kapela současnosti? Kde jinde se o tom přesvědčit než na jejich koncertě.

Arcade Fire ještě nikdy v Česku nekoncertovali. V letošním evropském turné bylo dlouho nadějné čtyřdenní okénko mezi Rakouskem a Beneluxem, které ale nakonec zaplnil koncert ve Varšavě. A tak našincovi nezbylo než se za nimi vydat do rakouského Wiesenu. Městečko „jahod a jazzu“ (jak hrdě oznamují u silnice) je asi hodinu na jih za Vídní a jen o maličko dál je to odtud do Bratislavy. Místní hudební svatostánek má za sebou dlouhou historii jazzových dýchánků – za měsíc například hostí Nova Jazz & Blues Nights, ale jeho současná dramaturgie se už na žánry neohlíží, a tak se tam vešli Arcade Fire. Mimochodem, jejich frontman Win Butler si hned na začátek koncertu zavzpomínal, jak do Wiesenu cestoval při svém prvním výletu do Evropy na koncert The Cure a jak při stopování na dálnici skončil v policejním autě.

„Trochu jako Glastonbury, ale o dost menší,“ ohodnotili moji spolucestovatelé příjemný areál v údolíčku obklopený hustým lesem. Jeho polovina je schovaná pod stanem, druhá, vzdálenější část v mírném travnatém kopečku umožňuje pohodlně sledovat dění na pódiu. Protože areál pojme jen 8 000 návštěvníků, byl třetí rakouský koncert Arcade Fire (v letech 2005 a 2007 hráli ve Vídni) už dlouho dopředu vyprodán. Smůla pro ty, kteří si nestihli koupit lístky včas, štěstí pro nás ostatní – takhle intimní kontakt s kapelou, která obyčejně plní i trojnásobné areály, je při jejich aktuální slávě hodně vzácný.

Ještě než montrealská osmička napochodovala na pódium, představili se publiku jejich krajané – The Weakerthans. Služebně jsou o pár let starší než Arcade Fire (debutovali v roce 1997) a na začátku tisíciletí předznamenali kanadskou „indie vlnu“, aby se před jejím vypuknutím rozpadli. Před třemi lety se dali znovu dohromady a zážitek, že si můžou zahrát se slavnějšími kolegy, si zjevně užívali. Pokud jsem dobře počítal, bylo jich na pódiu minimálně stejně tolik jako o něco později Arcade Fire. Příjemný indie-rock The Weakerthans nenudil, což se ale rozhodně nedá říct o švédsko-argentinském písničkářovi José Gonzálezovi, který nastoupil po nich. V Česku už svoje unylé uspávací serenády se španělkou předvedl před třemi lety a teď se už více věnuje své skupině Junip (budou na Pohodě), což lze jen kvitovat s povděkem. Samozřejmě, že musel zahrát i svůj „reklamní“ hit Heartbeats (který ale není tak úplně jeho) a na samotný závěr publikum z dřímoty probudil jedinou trochu energičtější skladbou Teardrop (která ale také není tak úplně jeho). Arcade Fire jezdí v Evropě hlavně festivaly a předskokany k nim „lepí“ pořadatelé v jednotlivých místech – González byl skvělá volba, pokud snad chtěli vytvořit kontrast mezi tím, co mělo přijít, a mrtvolnou nudou.

Rakušané jsou zvyklí na ordnung, takže když minula devátá hodina a nic se nedělo, začalo pár nespokojenců pískat. Arcade Fire se na pódiu objevili až o půlhodinu později, když se začalo stmívat. Úvod obstaral falešný filmový týdeník s reklamou na jejich a Spikea Jonzeho film Scenes from the Suburbs (vychází na konci června společně s deluxe verzí alba The Suburbs) a pak těžko mohlo přijít něco jiného než energická Ready To Start, při které se pódium zalilo do ruda. Barevné proměny jednotlivých skladeb byly decentní stejně jako minimalistická projekce za zády kapely. Písničky Arcade Fire žádný speciální humbuk nepotřebují.

První polovina koncertu je ještě maličko utlumená – Keep the Car Running, Haiti nebo Modern Man nejsou vyloženě stadiónové vypalovačky. A nejstarší položka z jejich diskografie – majestátní No Cars Go (natočená nejprve pro bezejmenné debutové EPčko a pak znovu pro druhou desku Neon Bible) – možná přišla až příliš brzy. Při Modern Man si uvědomíte, jak moc Winu Butlerovi nesedne springsteenovská póza rockového boha, který na sebe má strhávat všechnu pozornost (a bolest) světa. Na pódiu pořád působí plaše, jako vůdce revoluce, který se do své pozice dostal víceméně náhodou a teprve se učí žít s možnostmi, které skýtá. Ne snad, že by mu vyloženě chybělo charisma, jen ho nechce zneužívat pro rockové pózy. Proto od něj nečekejte žádné dlouhé proslovy. Modern Man byla snad jediná píseň, která vyzněla trochu do prázdna, naštěstí po ní přišlo energické Rococo a dvě výtečné věci s Winem za klavírem – Crown of Love a The Suburbs (i s druhým dodatkem), kterou samozřejmě doprovázely záběry z klipu (a filmu) Spikea Jonze.

The Suburbs je možná album, které jim vyneslo Grammy, ale do historie se Arcade Fire zapsali už svým debutem Funeral, který patří mezi vůbec nejvlivnější desky nulté dekády. Jeho významu odpovídá i fakt, že z pěti posledních skladeb regulérního setu byly čtyři z debutu. Nic proti kvalitám nových tracků, ale když spustí svoje hymnické skladby Neighborhood #1 (Tunnels) a Neighborhood #3 (Power Out), rozezpívá se bezpečně celá aréna i v první půli trochu chladných hipsterů. Nejinak to bylo s Rebellion (Lies) na závěr regulérního setu. Ale všichni věděli, že to ještě není úplné finále.

Arcade Fire na živo nepůsobí ani tak jako dobře sehraná koncertní mašina, spíše jako rozverná středoškolská kapela, kterou pořád baví hrát spolu. Za energický dojem, který z kapely přímo čiší, samozřejmě může hlavně fakt, že se jich na pódiu pohybuje hned osm. Win Butler většinu času stojí s kytarou před svým ikonickým mikrofonem SM58 a rodinnému cirkusu šéfuje. Jeho bratr Wil Butler střídá kytary a klávesy a občas popadne do ruky tamburínu, megafon nebo buben, se kterým divoce běhá po pódiu. Skutečnou duší kapely je ale Winova manželka Régine Chassagne v blyštivých šatech, která během koncertu zasedne za bicí i klávesy nebo si vystřihne taneček s fáborky. A taky zpívá, s čímž má docela dost fanoušků problémy. Její první pěvecký příspěvek Haiti nebyl úplně jednoznačný, ale částečně k tomu přispěl i zvukař, který ze začátku ještě trochu hledal správnou polohu pro vokály. Hvězdný okamžik Regine měl přijít v přídavku, kdy po Intervention a asi největším hitu kapely Wake Up zazněl Sprawl II (Mountains Beyond Mountains). Když Arcade Fire tuto písničku zpívali vloni v létě při svém webcastu z Madison Square Garden, Regine odstartovala falešně a Win kapelu zastavil a přinutil ji začít znovu. Tentokrát se nic takového nestalo, optimistický taneční závěr alba The Suburbs ve stylu osmdesátkové nové vlny s jistě intonující Regine ukončil koncert ve Wiesenu ve velkém stylu.

A jak se to tedy má s tím titulem „největší kapela na světě“? Arcade Fire neubíjí posluchače riffy ani hlasitostí, jejich civilní písničkářství a cit pro nosné melodie funguje na koncertech stejně dobře jako při poslechu na sluchátka cestou městem. Po možná až příliš bombastickém druhém albu Neon Bible (ze kterého na turné hrají jen tři skladby i s No Cars Go) našli na následném The Suburbs cestu, jak inteligentně propojit svůj starý sound s nově nabytou slávou. Přerod z kultovní klubové kapely do regulérních stadiónových hvězd jim sluší hlavně proto, že přitom nenabrali žádné stadiónové manýry. Skromnost obyčejných muzikantů, které baví dělat si svoje věci, jim mimořádně sluší, tudíž by asi titul „největší kapela na světě“ odmítli. O to víc je za ni ale můžeme považovat.

Setlist koncertu:
http://www.setlist.fm

Ready to Start
Keep the Car Running
No Cars Go
Haïti
Modern Man
Rococo, Crown of Love
The Suburbs
The Suburbs (Continued)
Month of May
Neighborhood #2 (Laika)
Neighborhood #1 (Tunnels)
We Used to Wait
Neighborhood #3 (Power Out)
Rebellion (Lies) + Intervention
Wake Up
Sprawl II (Mountains Beyond Mountains)

Arcade Fire, Jose González, The Weakerthans – Wiesen, Rakousko. 22. 6. 2011