The Atavists v Czechingu: Kapela nám umožňuje zůstat v bublině prepubescentního věku

V hudbě The Atavists se míchají vlivy stoner rocku, surf rocku 60. let a blues. Zasáhnou vás valící se neuhlazené kytary, kvílení starých elektronických varhan a osobitý baryton zpěváka Adama Krofiana. Skupina vydala svůj úspěšný debut Bad Times v roce 2016, letos svůj zvuk posunula s novou deskou Lo-Fi Life, kterou vydala na původně rapovém labelu Bigg Boss. Kromě úspěšného turné se kapele podařilo vyhrát lokální finále hudební soutěže The Global Battle of the Bands v Berlíně a zahrála si také na největších českých festivalech včetně Rock for People a Colours of Ostrava.

Jaké jsou vaše oblíbené retro synťáky?

Adam: Je toho fakt dost, to je ten problém. My jsme tím postižení. Hlavně nás baví věci zpoza železné opony, které jsou dnes často opomíjené, ty z NDR a podobně, které jsou paradoxně velmi dobře navržené, až na militantní účely. Mohli by jimi klidně bombardovat a pořád by hrály

Honza: A retro synťáky jsou hlavně laciné, to je další důležitá věc. Jsou hodně poruchové, takže toho kupujeme hodně, abychom měli nějaké zálohy, když se rozbijí.

Adam: A pak jako vedlejší účinek jsme zjistili, že to i dobře hraje. Hlavně se nám to líbí, jinak bychom to nedělali.

Honza: Ten zvuk je jiný než z těch moderních mašin a špatně se to simuluje. Obzvlášť když třeba, jako já, hrajete na klávesy přes elektronkové kytarové kombo. Na každém druhém koncertě se mě lidi ptají, proč hraju přes kytarové kombo, co to je za nesmysl, že to nikdy neviděli, tak jim vysvětluju, že to tak má být, a říkám: zvučte to jako druhou kytaru.

Adam: Máme to i v rideru, ale ten nikdo nečte.

„Už žádné plesnivé mikrofony.“ Druhou desku nahráli stonerrockeři The Atavists už ve studiu

• Upravit
• Smazat

Královéhradecká čtveřice The Atavists vydává na začátku března svou druhou desku. Kapela kombinuje stoner rock s blues a surfovými ozvěnami, srší energií a dává do hraní všechno. Předvedli to i na první únorové Radio Wave Studio Session.

Co všechno tedy s sebou vozíte na koncerty? Narážíte při zvučení na nějaké pasti?

Adam: Občas nás zvučí někdo ze známých, ale protože máme pětimístnou dodávku, tak na zvukaře už nezbývá místo. Past bývá většinou to, že buď jsou klávesy strašně potichu, anebo jsou naopak nahlas. Zvukaři občas nechápou svou úlohu. Anebo jim je Honza nesympatický, něco z toho.

Honza: Zásadní problém je to, že všechny naše nástroje jsou těžké a staré. To znamená, že ta teorie, že zvuk se váží v kilech, platí dvakrát. Taháme obrovský basový aparát, říkáme basákovi už tři roky, ať koupí něco jiného, ale asi se to nikdy nestane. Tahat to pak někde do třetího patra není úplně sranda.

Adam: Ze mě si dělají všechny kapely a všichni lidi, kteří se kdy otočili kolem kytary a viděli nás naživo, srandu, že vozím tolik kytar, ale mně dost praskají struny a používám různá ladění. Takže to vychází ekonomicky líp, mít těch kytar víc a neměnit tak často struny.

Vaše poslední deska se jmenuje Lo-Fi Life, to celkem sedí k tomu nějakému vintage zvuku. Vychází to z toho?

Adam: Jo i ne. My jsme ten název zvolili trošku ironicky, protože ta deska je oproti té předchozí dost vyčištěná. Natáčeli jsme to v profi studiu, už ne ve zkušebně jako tu předchozí, a to se dost podepsala na výsledném zvuku, který je dost vycizelovaný, až dost popový, ale neplánovaně. Pak jsme si řekli, že tohle je cesta, kterou bychom se mohli vydat. Já se držím takové konvence, že pojmenovávám desky podle nějaké písničky na albu u každé své kapely, a Lo-Fi Life je právě taková nejklidnější věc z toho alba a přišlo mi to jako super kontrast, že je to lo-fi a navíc je to nejklidnější věc.

Honza: Je to podle takové filosofie, kterou jsme provozovali na letní dovolené. Rozhodl jsem se žít lo-fi life a zkoušel jsem žít s tím nejnižším, co můžu mít, takže jsem si kupoval nejlevnější víno, nejlevnější salám, jezdil úplně tou nejlevnější dopravou a snažil se žít na ten nejnižší level, co to šlo, a tenkrát jsem tomu říkal lo-fi life, nějak to asi přetrvalo do toho songu a pak z toho vznikl název desky.

S tím souvisí téma životní úrovně umělců. V současné době hodně koncertujete, vydali jste desku a vypadá to, že to byl úspěch. Jak se vám teď vede?

Adam: Je to pot, píle a nevděk.

Honza: Úspěšně splácíme.

Adam: Splácíme postupně tu desku, ano. Máme kolem sebe spoustu hodných lidí, kteří nám jednou za čas půjčují své finance a my jim je úspěšně vracíme. A mám radost, že do konce prázdnin bychom tu desku měli mít úplně celou splacenou. To je pro mě úspěch. Daří se nám občas prodat i něco na koncertech. Vydal nám ji Bigg Boss, ten o tom bude mít asi lepší přehled než my, ale každopádně my to prodáváme primárně na koncertech, kde to z těch krabic mizí, takže to snad nějakým způsobem funguje.

To vypadá, že vaši posluchači mají zájem o vinyly. Je to tak, nebo také pozorujete nástup streamingu?

Adam: Já si myslím, že vinyl je pořád dost zajímavý i pro lidi, kteří doma nemají gramofon. Je tam ten artwork, je to velká krásná věc, zároveň vinyl je v módě primárně proto, že je to rituál. Že člověk nemá možnost přeskakovat písničky, je donucený mít ten playlist tak, jak ho ten umělec navrhnul. Je to taky určitý rituál, vyndám tu samotnou desku z obalu, opráším ji, hodím na ten gramofon a připravím tu přenosku. A to nutí lidi poslouchat album v kuse. Tahleta sekta si ty vinyly bude chtít kupovat až do konce života. Mně se třeba ještě hodně líbí kazety. K tomu jsme se ještě nedostali, ale určitě bych chtěl mít další desku i na kazetě.

Říkali jste, že jste nahrávali poprvé mimo zkušebnu, jaká byla vaše zkušenost s profesionálním studiem?

Honza: My jsme byli trochu tlačení časem, což jsme i chtěli, aby ta deska vznikla trochu jiným způsobem. Takže i to, že jsme platili studio a byli  limitovaní penězi i časem, nás dohnalo k tomu, že ta deska vznikla poměrně rychle. S Amákem (Golden Hive Studio) se pracovalo velice dobře, práce s ním je ideální, okamžitě si s námi sednul, protože to je podobný blázen jako my. Chápal naše vize, přání a tak podobně. A řekl bych, že jsme se s ním ani moc nehádali. Já teda místy jo, ale nakonec jsme to nějak uhráli do společné brány.

Adam: Já jsem si s Amákem hrozně sednul a jsem nadšený, že jsme tu desku dělali právě s ním. Vybírali jsme mezi víc studii a pak jsme šli k němu natočit na zkoušku písničku Wrong. A to, co je na desce, je ten první zkušební náběr, úplně ten nejzákladnější, kdy jsme zkoušeli, jestli fungují všechny mikrofony, a nakonec jsme to tam nechali. Nám se to tak hrozně líbilo už při poslechu v té režii, že jsme se rozhodli udělat tam takhle celou desku. Amák nám vyšel vstříc jak termínově, tak se všemi ostatními věcmi. Osobně jsem z toho výsledku potěšený, nemám tomu co vytknout.

Bigg Boss, který desku vydal, je původně rapový label, ale teď rozšiřují záběr. Jak to vlastně vzniklo, jaké bylo to pojítko?

Adam: Oslovil nás Kuba Kaifosz, který tam řeší celou kytarovou sekci, a vzhledem k tomu, že se mi vždycky líbily kapely, co tam vycházely, a co Bigg Boss a potažmo Vláďa dělali, ať už ten vizuál, nebo ostatní věci, tak jsem si řekl: proč ne. A už když tam vyšli poslední Wild Tides, tak jsem si říkal, že bych taky chtěl jednou vyjít na Bigg Bossu. Asi tři měsíce nato mi Kuba zavolal, jestli tam nechceme tu novou desku vydat. A já říkám: tak jo. Takže to bylo takhle jednoduché. Na Bigg Bossu mě baví, že dělají unikátní akce, třeba teď ve Varech byl Kaiser53, takový outdoorový klub, a to bylo úplně úžasné, já jsem asi nikdy nehrál na hezčím místě. Takže se vždycky těším, kam nás zase pozvou. Je to pro nás vždycky složité, protože jsme z Hradce, ale ten zbytek to vždycky vyvažuje.

Jak vnímáte českou scénu? Máte pocit, že navazujete i na něco lokálního, co vás třeba v dětství inspirovalo?

Adam: Těch vlivů je docela dost, třeba z porevolučního Ecstasy of Saint Theresa si doteď rád něco pustím, doteď je to pro mě tak inovativní, že to až nedokážu pojmout. Jinak třeba Meat-House Chicago I.R.A. A z těch hodně starých třeba Kuře v hodinkách, to je doteď asi moje nejoblíbenější české album. Ale třeba i Blue Effect.

Honza: Já jsem to měl trošku jinak, začal jsem na hip hopu a strašnou dobu jsem byl na těch prvních Hip Hop Kempech, tenkrát když vycházely první čísla BBaRáKu. Tenkrát jsme byli drsní writeři a měli jsme nějakou rapovou kapelu a právě tyhle lidi, jako je Vladimir a PSH, pro nás byli něco jako modly. Vyrostli jsme na téhle muzice a to se pak nějak transformovalo pod nějakou elektroniku, ale český hip hop byl pro mě nejzásadnější.

Po vydání alba přichází v lepším případě recenze, jak je vnímáte? Berete je jakou dobrou zpětnou, nebo to nechcete číst?

Adam: Pokud má recenze hlavu a patu a je konstruktivní, tak já to čtu hrozně rád. Člověk tam dostává jak zpětnou vazbu, tak někdy i poplácání po zádech. Zároveň to vypouští dál mezi lidi, když se o někom píše, tak existuje. Takže já to vnímám určitě pozitivně a snažíme se, aby se o té desce co nejvíc psalo.

Honza: Těch recenzí zatím nevyšlo tolik, čekali jsme, že toho bude trošičku víc. Ale je fakt, že to taky není jenom v našich rukou. Jinak ty recenze byly vesměs dobré, všude to chválili. Já bych byl občas rád za nějakou hnusnou recenzi, kdyby nám někdo fakt napsal, co je blbě, ono to někdy pomůže víc. Ale ty kladný máme radši.

Utkvěla vám nějaká taková zpětná vazba? Když vám třeba něco řekl Amák nebo Kuba Kaifosz?

Adam: Já si pamatuju floskuli z nějakého časopisu, asi Headliner nebo něco takového. Hrozně se mi líbila úvodní věta: „Kapelu The Atavists jsem nikdy neměl rád, v paměti mi utkvěly hlavně grimasy Martina Křížka v jeho černých brýlích.“ A my jsme říkali, že odteďka jsme kapela Grimasy Martina Křížka. A dělali jsme si z toho srandu. Ale další věta byla: „Ale to jsem jim křivdil.“ Takže to bylo ve finále pozitivní, ale strašně se mi to líbí, Grimasy Martina Křížka, to ho tak krásně charakterizuje. Jako jsou Kroky Františka Janečka, tak jsou Grimasy Martina Křížka, takže jednou má Marťa podklad na svoji sólovku.

Často se říká, že kapely by měly zpívat anglicky, když chtějí vycestovat. Pomáhá vám to?

Honza: Ne v Čechách bohužel.

Adam: Teď už tolik ne, ale když jsme začínali, tak jsme pořád slýchali, že kdyby to bylo v češtině, tak je to jinde. A já si říkám, že kdybych byl třeba hezčí, tak by to bylo taky jinde.

Honza: Dneska je to národní obrození kapel stále větší.

Adam: To frčí. Ale tahle kapela byla koncipovaná v angličtině a zatím z toho nechci uhýbat, takže zatím nepřemýšlíme o nějaké změně. A myslím si, že kolikrát angličtina nemusí být primárně tou exportní zbraní. Čeština je tak strašně exotický, divný, blbý jazyk, že lidi si to poslechnou i tak. Viz třeba vypsaná fiXa, která měla turné po Japonsku. Takže si myslím, že to jde oběma směry. Je to spíš o tom, kdo dělá zajímavou hudbu a jak se dokáže prodat.

Jaké je vaše vysněné místo, kde byste si chtěli zahrát?

Adam: Já bych toho rád projel určitě co nejvíc. Mám práci, díky které často jezdím po světě, a kdykoliv někde jsem, tak si říkám, že tady bychom mohli hrát a bylo by to skvělý. Vždycky se snažím koukat na úroveň tamních kapel. Hrozně rád bych si zahrál kdekoliv. Ve Státech je to dost těžké, je to takové nošení dříví do lesa, ale stejně bych se tam chtěl podívat na výlet. Takže třeba tam.

Vznikají tu nejrůznější iniciativy a instituce, které podporují kapely na jejich cestě do zahraničí. Co by vám osobně nejvíce pomohlo?

Honza: Nějaký věcný dar v hodnotě 200 tisíc od fanoušků bychom určitě vzali.

Adam: Peněz není nikdy dost, ale mimo těch finančních darů se hodí třeba kontakty na promotéry ze zahraničí, kterým by se to nějakým způsobem odprezentovalo. Formou nějakého showcaseu by to bylo určitě zajímavé.

Co je nejlepší a nejhorší na tom být hudebníkem?

Adam: Absolutně nejlepších je těch 45 minut až 60 na pódiu. Občas je sranda i mimo to. A kromě toho kreativního procesu jsme teď ve Varech měli třeba nejlepší servis vůbec.

Honza: Musíme pozdravit Vary a naši slovenskou organizátorku, která byla fakt šikovná. To byl dobrý večírek.

Adam: To bylo poprvé, co se někdo ptal, jestli nechceme suchý ručník, tričko nebo cigarety. Byli fakt milí. A krom toho, že potkáváme spoustu zajímavých lidí, nám to umožňuje zůstat v takové bublině prepubescentního věku. Naopak kolektivně nesnášíme cesty, vykládání, nakládání věcí a hádky o cesťák. Teď jsme měli hodně koncertů a vzhledem k tomu, že všichni máme i zaměstnání na plný úvazek, tak ten návrat po sedmi odehraných koncertech v řadě do práce bývá takový problematický. Ale pořád se to dá.

Honza: Osm hodin jsi v dodávce a pak 45 minut hraješ, to je prostě cool byznys.

Adam: A ještě mezi tím odtaháš dvě a půl tuny aparátu.

Honza: Je to i strašně o lidech, trávíme spolu víc času než se svými rodinami nebo se svými holkami, takže The Atavists jsou taková „druhá rodina“, bez nich to nejde a s nimi to je ještě horší. Ale pořád to tam je.