Austra bruslí na hraně banality

Mnoho věcí se za poslední dva roky změnilo. Zatímco v roce 2011 platila Austra za undergroundovou naději vystrkující nesměle růžky vedle podobně čerstvých elektropopařů Chvrches, Neon Indian nebo Class Actress, v letošním roce se s šesticí počítá automaticky jako s hvězdou mezinárodního formátu.

Už to není temná atrakce, kterou mnozí házeli do jednoho pytle se Zolou Jesus, ale svébytný středoproudý projekt postavený na školeném hlase Katie Stelmanis. Kapela během let získala potřebnou porci sebevědomí, objela se svou show doslova celý svět, částečně spolu s The xx a Grimes. Cestování Austru otrkalo a přineslo jí dostatek podnětů k nahrávání nové desky.

Druhá řadovka Olympia je, jak sama kapela naznačuje, deskou v procesu. „Dříve bych se kapely neptala a rovnou bych je postavila před nové písničky jako před hotovou věc. Dneska už ale chodím na zkoušky se základními skicami, kterým celá šestice dává nakonec výsledný tvar,“ vysvětluje Katie Stelmanis poměrně zásadní proměnu tvorby repertoáru Austra. A novou deskou se vinou ještě dvě ústřední myšlenky: po hudební stránce má být album katalogem tanečních stylů posledních tří dekád, zatímco v textech se Katie poměrně otevřeně vyznává z niterných vztahových pocitů.

Austra – Olympia |foto: 4AD

Prvním poznatkem při přehrávání desky je jednoduchost, s jakou nám nové položky proplouvají sluchovodem. Proplouvají, ale přitom zanechávají, na rozdíl od bezcenného muzaku, poměrně libé pocity. Elektropop Austra ztratil po hudební stránce veškeré temné konotace, jemně kluše ve středním tempu otevřenou krajinou se suverénním vokálem šéfky kapely v čele. Šestice z kanadského Toronta představuje na novince maximálně aktuální pop, na který se bezstarostně zavlní každý druhý středoproudý posluchač, neurazí ale ani náročnější audiofily.

Avizovaný průlet tanečními vlnami není zas tak žhavý. Nejvíce asi překvapí retro houseový popík Annie (Oh muse, you) s podklady jak pro M People. Selanku ale nahlodávají texty, které rozhodně nejsou roztouženou milostnou vatou, ale spíše vzpomínkami na okamžiky, kdy to v soužití pořádně skřípalo. Tento moment dodává bezbřehé lehkosti potřebné pnutí.

Lehce melancholická novinka Austra zrcadlí progres kapely především v hudební rovině. Hi-fi výdobytky se Olympia dostala až na samou hranu výrazové banality, kdy kromě toho, že se nová kolekce hezky poslouchá, o ní nemáte v podstatě co říci. Proto jsem chápal koncept alba jako „tanečního katalogu“, který mohl být ale rozhodně mnohem výraznější. Naštěstí nahrávce zůstal kontrast pozitivní hudby a depresivních textů, který celé snažení nakonec zachránil.

Posouvat svoji hudbu do profesionálnějších pater je věc jistě pozitivní, neodříznout se ale přitom od pohnutek, které za ní primárně stály, je úkol, se kterým se odteď Austra bude muset pokaždé vypořádávat. Tentokrát z pasti vybruslila doslova na poslední chvíli, to se ale nemusí automaticky opakovat. Kapela pak může znít stejně falešně jako krajinkové závěsy, před kterými Katie pózuje na aktuálních propagačních fotografiích. A to by byla velká škoda.

Austra – Olympia (Domino Rec., 2013)