Velká mléčná loupež: Proč nedorozumění mezi ochrankou a kojící ženou způsobilo takový poprask?

Neformální uskupení Kojící guerilla, kojení na veřejnosti
Neformální uskupení Kojící guerilla, kojení na veřejnosti

Debata na českých sociálních sítích se poslední týden vydala na mléčnou dráhu. Tak velké téma se stalo z kojení na veřejnosti. Rozbuškou se stal incident v pražské Raiffeisenbank, kdy žena kojící své dítě opustila budovu poté, co po ní ochranka nevybíravě a nahlas požadovala zahalit se a „neexhibovat“. Tuto příhodu popsala na stránkách podpůrné skupiny Laktační liga a i výměna ministrů proti tomu zbledla barvou mateřského mléka.

Čím to, že se z Čechů a Češek najednou stanou laktační odborníci, kteří v nebývalých počtech spěchají dát na sociálních sítích k dobrému své připomínky, rady, osobní zkušenosti, historické exkurzy, mezinárodní srovnání, psychologické a psychiatrické rozbory, sexuologické posudky, teorie práva i etiky a vedou argumentační bitvy o správnost svého názoru jak na laktačním kongresu?

Před zveřejněním incidentu, o kterém posléze napsalo několik médií, bylo kojení na veřejnosti relativně normální. Protože se o něm nemluvilo. Prostě se kojilo tam a tehdy, kde bylo potřeba, a pokud to někomu vadilo, nejspíš to většinou nějak spolkl. Tentokrát se ale stalo něco nového. Mladá žena se přihlásila o svá práva. Jak na kojení, tak na důstojnost.

A to si dovolila příliš. Škála argumentů, kterou její vyjádření spustilo, nabývá nečekaných hodnot. Ukazuje se, že kojení včetně své realizace na veřejnosti zdaleka není mezi lidmi bráno tak normálně, jak je vidí i deklaruje OSN, Světová zdravotnická organizace, Úmluva o právech dítěte nebo náš Úřad vlády. Pro část naší veřejnosti zůstalo tajemným a intimním aktem, jehož mystériu se matka zpronevěří, dovolí-li si kojit jinde než doma.

kojení - kojící matka

To, co je doma aktem zdraví a intimity, se na veřejnosti zvláštní logikou stává čímsi odpudivým. Kojení je srovnáváno s močením na veřejnosti, tu zase s masturbací tamtéž, pak narušující konzervativní duch banky a svrchovanost soukromého prostoru. Kojení je prý taky exhibicí okázale ukazující, jak dobrou matkou žena je, pak taky projevem netolerance vůči těm, koho takový pohled znepokojuje, jedná se dokonce o plíživou privatizaci veřejného prostoru či projev neschopnosti řádně se doma připravit na cestu s dítětem ven.

Matka má jít kojit na záchod, za plentu, má mít připraven banán, rohlík, ovocnou kapsičku. Nebo má počkat, dítě se nezblázní. Taky má sedět doma a nemuselo se to stát. A když už, má si vyžádat souhlas všech kolem. Neomalené a netolerantní jednání ochranky a vyhýbavá vlažná omluva samotné banky si nezasluhují přílišné zobecnění o tom, že by to u nás takto běžně chodilo. Ale naše výroky už obecnějších rozměrů přece jen nabývají.

Prolomit vlny: Česko neděsí klimatický kolaps, ale bezdětné ženy. Co to o nás vypovídá?

Matka s novorozencem

Naši společnost konečně rozděluje zase někdo jiný než Miloš Zeman, uprchlíci nebo očkování. Češi konečně začínají vnímat téma klimatické změny. Po všech nudných varováních vědců zájem vyprovokovaly až ženy otázkou, zda počínat v této klimatické éře děti. Hroutí se dekády pěstovaný a reprodukovaný domácí mýtus, že smyslem života je přivádět děti na svět. To vypadá dokonce jako ještě větší katastrofa, než když chtějí ženy dostat přidáno ke svým podměrečným platům.

Mladá žena a matka jasně vyjádřila, že ji jednání v bance ponížilo a že kojení dítěte považuje za své právo. Spousta mužů nedokáže přenést přes srdce, že si žena dovoluje něco nárokovat, mluvit o svých právech a ještě ke všemu se podle toho chovat. To má být přece na jejich blahosklonnosti, zda něco takového umožní. Spoustu žen zase dráždí, že si někdo osobuje práva, která jim byla v minulosti upřena, nebo jich třeba ještě nedávno neuměly, nemohly či nechtěly využít. Obě skupiny se shodují na jednom – mladá žena potřebuje disciplínu.

Vše korunoval včerejší malý happening kojících matek na pobočkách banky. Kdo ještě dokázal přivřít oko, když se někde objeví prs s mlékem, nyní se nebojí nazvat to patřičně vynalézavým novotvarem, totiž kojofašismem. Až opadne tato davová laktační psychóza, bylo by dobré vydat se z mléčného tripu na cestu opory těm, kdo přivádí děti na svět, a chovat se k nim, jako by to byly naše babičky, matky, ženy a sestry. To znamená slušně a s úctou.

Proč se v Česku strhnul kolem kojení na veřejnosti takový povyk a co o nás prozrazují názory na kojící ženy? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana.

ta