Prolomit vlny: Česko neděsí klimatický kolaps, ale bezdětné ženy. Co to o nás vypovídá?

Matka s novorozencem
Matka s novorozencem

Naši společnost konečně rozděluje zase někdo jiný než Miloš Zeman, uprchlíci nebo očkování. Češi konečně začínají vnímat téma klimatické změny. Po všech nudných varováních vědců zájem vyprovokovaly až ženy otázkou, zda počínat v této klimatické éře děti. Hroutí se dekády pěstovaný a reprodukovaný domácí mýtus, že smyslem života je přivádět děti na svět. To vypadá dokonce jako ještě větší katastrofa, než když chtějí ženy dostat přidáno ke svým podměrečným platům.

V jednom týdnu se kongeniálně setkaly tři zprávy a zahoukaly jako siréna. První o tom, že jeden dystopický vědecký článek o existenciálních útrapách, které nás během nadcházející klimatické katastrofy čekají, byl konečně publikován ve vědeckém časopise. Lidé po celém světě ho čtou víc než sci-fi komiksy a od Soho po Kiberu upadají do environmentální deprese. V Česku jsme imunnější. Prostě jako vždy doufáme, že to sem nepřijde, a pokud ano, vyřeší to někdo jiný. 

Německá učitelka a autorka klimaticky laděné knihy Verena Brunschweigerová pak prohlásila, že každý narozený člověk během celého svého života vyprodukuje přes padesát tun CO2, a ona tudíž mít děti s ohledem na budoucnost planety nehodlá. Nazvala to zároveň „osvobozením od dětí“, aby vyjádřila to, co znají všichni, kdo děti měli či mají – že děti nejsou nutně jen zřídlem radosti, euforie a naplnění a dají se případně v životě dělat i jiné věci. Lidovky musely pro jistotu zdůraznit, že je feministkou, aby tady někoho netrefil šlak.

Klimatické změny dopadají hlavně na ženy, říká česká manažerka UN Women ve Vietnamu

V zemědělství pracují ve Vietnamu převážně ženy. Ty se pak velmi často potýkají s nižší úrodou a tedy nedostatkem obživy pro sebe i své děti

Jak vypadá dnešní Vietnam, jak se v něm žije ženám a jaké sociální a environmentální otázky je trápí? O tom jsme si povídali se Sue Nguyen, Češkou vietnamského původu, která do domoviny svých rodičů odjela pracovat jako programová manažerka UN Women. Radí tam vietnamské vládě se zákoníkem práce a řeší pracovní podmínky žen nebo vliv klimatických změn.

Dorazila to zvěst o vzniku celého hnutí žen, které se rozhodly, že v éře klimatické krize prostě nebudou mít děti. Nechtějí vyrábět další konzumenty vzácných statků a producenty zplodin a odpadu pro už tak přelidněnou planetu a taky nechtějí přivést děti do světa hrozících konfliktů o životně potřebné zdroje. K tomu se začaly hlásit i některé Češky. To už nevydržel ani jindy docela rozvážný a empatický psychiatr Radkin Honzák a nazval to hysterií v rozporu s tím, co o tomto pojmu i nálepkování dávno ví i jeho obor.

Každá, i klimatická, krize je dobrá k tomu, aby odkryla neznatelné vrstvy přesvědčení. Žena a matka jsou pro nás synonyma. Že chtít a nechtít, mít či nemít děti není na jejich individuálním, ale našem kolektivním posouzení, na jakési imaginární celonárodní reprodukční komisi. Pokud si může někdo dovolit legitimně děti nechtít, je to jen muž. Plnit otcovskou roli může i nemusí. Zato žena se leda zpěčuje svému přirozenému biologickému předurčení, historické povinnosti, zájmu státu a úloze od Boha.

Diagnóza F: Fenomén bezdětnosti

03011042.jpeg

Ať chceme nebo ne, bezdětnost je ženské téma. A to i přesto, že se týká samozřejmě i mužů. Na ně je ale společností nahlíženo s méně výčitkami než u žen. Bezdětným ženám je připisována sobeckost, nepřirozenost, neženskost a vina za případné zdravotní komplikace dítěte narozeného po matčině třicítce.

Tak vysoký podíl žen, co v naší zemi mají děti, byl přitom jen anomálií posledních dekád. Bezdětní lidé a páry u nás i jinde mívali v historii mnohem větší podíl. Až během komunistické éry se u nás zdvihl podíl žen s dětmi na nebývalých 95 procent. Na přelomu 19. a 20. století u nás přitom byla finálně bezdětná pětina žen, v Rakousku dokonce třetina. Podobné je to dnes v mnoha evropských zemích. Podle rozhlasových datažurnalistů v Německu či Švýcarsku děti nemívá shodně pětina žen. Nevypadá to, že by se tyto země hroutily. 

Temná klimatická budoucnost může být i vítaný argument pro ženy, jejichž okolí dodnes nemínilo akceptovat, že děti nechtějí. Ve světle klimatických změn děti nemusí mít už jen pozitivní konotace budoucnosti národa a základu státu, pracovní síly a garanta důchodů, lidského zdroje a plátce daní. Stejně tak už nemusí být samozřejmá primární role ženy jako rodičky a pečovatelky o dítě, která si má nechat ujít všechno ostatní pro stát a pro vlast. Není divu, že se do toho některým v době globální klimatické krize nechce. A že se do toho některým nechtělo nikdy.

Z čeho pramení bouřlivé reakce na příběhy žen, které kvůli obavám z klimatického kolapsu nechtějí mít děti? A co to vypovídá o české společnosti? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana. 

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.